EUCHARISTIE - PROMĚŇOVÁNÍ

KAŽDODENNÍ ZÁZRAK

   Na miliónech oltářů každý den probíhá největší zázrak světa - a mnozí ho vůbec nevidí, nevědí o něm nebo ho přehlížejí. Každý den se na oltářích světa proměňuje chléb a víno na Tělo a Krev Ježíše Krista. On sám sestupuje se svým lidstvím i božstvím, se svým tělem i duší. Jeho přítomnost je reálná, jak nám to Sám řekl a jak nám umožňuje se přesvědčit v místech eucharistických zázraků. Skrývá se za obyčejnou fyzikální materií, abychom nebyli vyděšeni při pohledu na jeho svatost, velikost, velebnost, slávu ve srovnání s naší malostí, ubohostí a hříšností.

   Začátek proměňování, té trvale zpřítomněné kalvárské oběti, je hned na počátku mše svaté, kde se každý veřejným vyznáním vin očišťuje, aby byl způsobilý být alespoň přítomen Nejsvětější Oběti.
   Dalším krokem jsou dary a jejich přinesení v průvodu na oltář, aby je Kristův služebník a pověřenec proměnil. Chtěli bychom se pozastavit nejprve u darů. Dáváme dary Bohu, dar chleba a dar vína. Jsou to ale skutečné dary? Můžeme vůbec Bohu něco dát jako dar, co by odvždy nebylo Jeho? On přece vše stvořil, Jemu vše patří. Co máme svého vlastního, co bychom od Boha nedostali a mohli Mu to nabídnout jako "náš" dar? Pán Ježíš říká jedné omilostněné duši, že nemáme svého nic, ani dobré vlohy (i ty máme od Boha), ani dobrá hnutí vůle (i ta pocházejí od Boha). Od Boha nepochází to negativní. A tak jediné, co je skutečně "naše", jsou negativní plody lásky k Bohu, lidské vůle a rozhodování, které se nazývají hříchy. Pán Ježíš jí říká: "Dej mi své hříchy." Pane, to ti máme dávat tu hrůzu, která nás od tebe vzdálila a stále vzdaluje? My bychom ti chtěli dát svoji lásku! Jako by odpovídal: Jak byste mi mohli dát svou lásku, když jste skrze hřích ponořeni do nelásky? - A tak nám sám Dárce všeho dává dary, jejichž nepatrný díl v podobě nekvašených hostií a slzy vína přinášíme jako svoji obětinu, abychom mohli splnit jeho trvalý příkaz

Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá" (Lk 22,19-20).
   Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku." Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku." Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení" (1 Kor 11,23-29)

   Z Pavlových slov poznáváme učení apoštolů a celé prvotní církve, že nejde o nějaké společné povečeření na Kristovu památku, jak se to snaží namluvit protestanté, ale že se zde děje něco převratného, nebývalého, odedávna předpovídaného proroky, že sám Živý Chléb sestupuje z nebe na pozemské oltáře, aby nás posvěcoval a sytil.
   Nejde pouze o proměnu chleba a vína na Tělo a Krev Páně, ale o zpřítomněnou oběť jeho lásky, kdy šel pykat za hříchy lidí, aby tak jako jediná skutečná Oběť usmířil věčného Nebeského Otce. Tuto skutečnost sleduje i symbolika mše svaté.
   Vidíme, jak si kněz po požehnání obětin jde omýt prsty (Lavabo). "Když pak Pilát viděl, že nic nepořídí, ale že pozdvižení je čím dál větší, omyl si ruce před očima zástupu…" (Mt 27,24ab). Téměř slyšíme Pilátova alibistická slova "Nejsem vinen krví Tohoto!" (Mt 27,24c). Kněz však recituje slova žalmu: "Smyj ze mě, Bože, mou nepravost, očisť mě od hříchu" (Ž 51,4), aby nebyl v Božích očích nehodným vysluhovatelem.

   Pak společně oslavujeme Boží dary a děkujeme za ně Bohu. "Z Tvé štědrosti Ti přinášíme chléb… víno… a stane se nám… Chlebem věčného života… Nápojem duchovním. Požehnaný jsi, Bože, na věky!" Zažíváme paradox: uvědomujeme si, že vlastně nemáme, co bychom Bohu mohli nabídnout jako dar "ze svého", vše máme od Něho, a můžeme Mu nabídnout pouze dary, jimiž nás obdařil. Kdo jsme, že dokonce smíme Bohu přinášet dary? Tato Boží dobrota šokovala už dávného Davida, když volá: "Co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou" (1 Kron 29,14).
   Po andělské adoraci "Svatý, Svatý, Svatý…" se dostáváme k jádru, k přípravě Nebeské hostiny. Kněz Ježíšovými slovy proměňuje připravené dary chleba a vína na Tělo a Krev Páně.


Vidíme oplatku a víno, věříme v jejich přeměnu. Věříme však i konsekračním slovům a jejich významu? "Toto je mé tělo, které se za vás vydává!" Tedy oběť ukřižovaného Pána. "To je má krev…" Do poslední kapky. Na oltáři se tedy neděje jen magický obřad transsubstanciace, ale skutečná kalvárská oběť, i když nekrvavá. Pak "Div Boží" ukazuje věřícím a všem lidem, kteří jej mohou vidět.
   Vidět - i to je zvláštní a obdivuhodné. "Boha nikdo nikdy neviděl" (Jan 1,18), přesto se nám jako milující Partner dává vidět v podobě, kterou naše lidská křehkost může snést. Pak můžeme volat s praotcem Jakubem: "Viděl jsem Boha tváří v tvář, a zůstal jsem na živu!" (Gn 32,31).
   Jde o každodenní, "všední" zázrak na miliónech oltářů světa. Opravdu "všední"? Anebo ten nejdůležitější a nejvýznamnější?
   Ještě bychom měli zmínit námitku jinověrců, že kalvárská oběť byla pouze jedna, a to při Ježíšově smrti; to ostatní je pod příkazem "to čiňte na mou památku" jen vzpomínkou (historickou, citovou) na tuto událost. Kristus při Poslední večeři nemluvil v symbolech a paralelách, ani v podobenstvích. Jeho ustanovení je třeba brát a chápat doslovně.

DŮSTOJNÉ SLAVENÍ EUCHARISTIE ^[1]

47. Kdo čte v synoptických evangeliích vyprávění o ustanovení eucharistie, zůstane zasažen prostotou a zároveň "vážností", s jakou Ježíš večer při Poslední večeři ustanovuje tuto velkou svátost. Epizoda pomazání v Betánii je v jistém smyslu předehrou. Jedna žena, kterou Jan označuje jako Marii, Lazarovu sestru, vylévá na Ježíšovu hlavu nádobku s drahocenným olejem a vyvolá u učedníků - zvláště u Jidáše - (srov. Mt 26,8; Mk 14,4; srov. Jan 12,4) - protest, jako by takové gesto vzhledem k potřebám chudých bylo nějakým "nesnesitelným" mrháním. Avšak Ježíš to hodnotí docela jinak. Aniž by cokoli odnímal povinnosti lásky k potřebným, jimž se budou muset učedníci vždycky věnovat - "chudé máte mezi sebou vždycky" (Mt 26,11; Mk 14,7; srov. Jan 12,8) -, hledí k nadcházející události své smrti a svého pohřbu a cení si pomazání, které provedla jako předjímání oné pocty, jíž jeho tělo bude nadále hodno i po smrti, protože je nerozlučně spojené s tajemstvím jeho osoby.
   Vyprávění v synoptických evangeliích pokračuje pověřením, které dal Ježíš učedníkům, aby pečlivě připravili "velkou místnost", potřebnou k tomu, aby mohli jíst velikonoční večeři (srov. Mk 14,15; Lk 22,12), a vyprávěním o ustanovení eucharistie. Příběh dává aspoň částečně zahlédnout rámec hebrejských obřadů velikonoční večeře až ke zpěvu Hallel (srov. Mt 26,30; Mk 14,26) a nám předává střízlivě a slavnostně, i když ve variantách různých tradic, slova, která Kristus pronesl nad chlebem a vínem, které on přijal jako konkrétní vyjádření svého vydaného těla a prolité krve. Evangelisté připomínají všechny tyto podrobnosti ve světle už v prvotní církvi konsolidované praxe "lámání chleba". Jisté je, že už od Ježíšova živého gesta nese událost Zeleného čtvrtku viditelně rysy liturgického "cítění", formovaného podle starozákonní tradice a připraveného znovu se zformovat do křesťanského slavení v souladu s novým obsahem velikonočních svátků.

   48. Jako žena, která Ježíše pomazala v Betánii, tak i církev se nebála "mrhat" a vydala to nejlepší ze svých zdrojů, aby vyjádřila svůj adorující úžas před nesmírným darem eucharistie. O nic méně než první učedníci, pověření připravit "velkou místnost", cítila se církev v průběhu staletí a střídání kultur vybízena slavit eucharistii v kontextu důstojném tak velkého tajemství. Křesťanská liturgie se zrodila v návaznosti na Ježíšova slova a gesta a rozvinula židovské rituální dědictví. Vždyť co by mohlo vůbec stačit, aby se přiměřeným způsobem vyjádřilo přijetí daru, v němž se božský Ženich stále dává církvi-nevěstě, v němž předkládá jednotlivým generacím věřících na dosah ruky Oběť, kterou jednou provždy přinesl na kříži, a stává se pokrmem všem věřícím? Jestliže pojetí "hostiny" vnuká důvěrnost, církev nikdy nepodlehla pokušení banalizovat tuto "důvěrnou známost" se svým Ženichem a nezapomněla, že je také jejím Pánem a že "hostina" zůstává vždycky hostinou obětní, poznamenanou krví prolitou na Golgotě. Eucharistická hostina je opravdu "posvátná" hostina, při níž prostota znamení skrývá hlubiny Boží svatosti: O Sacrum convivium, in quo Christus sumitur! Chléb, který je lámán na našich oltářích a který je nám předkládán jako poutníkům na cestách světa, je "panis angelorum", chléb andělů, k němuž nelze přistoupit jinak než s pokorou setníka z evangelia: "Pane, nezasloužím si, abys vešel do mého domu" (Mt 8,8; Lk 7,6).

   49. V návaznosti na tento vznešený smysl pro tajemství pochopíme, jak se víra církve v eucharistické tajemství vyjadřovala v dějinách nejen vnitřním postojem zbožnosti, nýbrž i skrze řadu vnějších projevů zaměřených na to, aby vyvolávaly a zdůrazňovaly velikost slavené události. To postupně vedlo k tomu, že vznikl zvláštní statut organizace eucharistické liturgie s ohledem na různé legitimně zřízené církevní tradice. Na tomto základě se také rozvinulo bohaté umělecké dědictví. Architektura, sochařství, malířství i hudba se nechaly vést křesťanským tajemstvím a v eucharistii nalezly, ať přímo či nepřímo, podnět velké inspirace.
   Bylo tomu tak například u architektury, která, jakmile to historický kontext dovolil, zaznamenala přechod od počátečních míst slavení eucharistie v domech křesťanských rodin k vznešeným bazilikám prvních staletí, k impozantním středověkým katedrálám a nakonec až k velkým nebo malým kostelům, kterými jsou posety země, kam křesťanství dospělo. Formy oltářů a svatostánků se vyvíjely v prostorách liturgických míst a řídily se nejen inspirací, nýbrž i předpisy konkrétního chápání daného tajemství. Totéž se dá říci o duchovní hudbě, jestliže máme na mysli inspirované melodie gregoriánského chorálu, nebo tolik velkých skladatelů, kteří se překonávali ve zpracovávání liturgických textů mše svaté. A neexistuje snad v oblasti předmětů a oděvů užívaných pro slavení eucharistie nesmírné množství artefaktů, od výrobků kvalitních řemeslníků k opravdovým uměleckým dílům?
   Lze proto říci, že eucharistie kromě toho, že utvářela církev a spiritualitu, silně poznamenala i kulturu, zvláště v estetickém prostředí.

   50. V tomto úsilí o nahlížení tohoto tajemství, vnímaném z obřadního a estetického hlediska, v jistém smyslu "soutěžili" křesťané Západu i Východu. Jak neděkovat Pánu zvláště za přínos, který dala křesťanskému umění velká architektonická a malířská díla řecko-byzantské tradice a celé zeměpisné a kulturní slovanské oblasti? Na Východě si posvátné umění uchovalo zvlášť silný smysl pro tajemství a podněcovalo umělce, aby nepojímali své nasazení ve vytváření krásy pouze jako výraz vlastní geniality, nýbrž také jako skutečnou službu víře. Ti pak šli daleko za prostou technickou obratnost a uměli se ochotně otevírat vanutí Božího Ducha.
   Nádhera architektur a mozaik křesťanského Východu i Západu je všeobecným bohatstvím věřících a nese sama v sobě přání a řekl bych i záruku žádoucí plnosti společenství ve víře a ve slavení. To předpokládá a vyžaduje, tak jako na slavném obrazu Trojice od Rubljeva, hluboce eucharistickou církev, v níž sdílení tajemství Krista v lámaném chlebě je jakoby ponořeno do nevýslovné jednoty tří Božských Osob a činí ze samé církve "ikonu" Trojice.
   V tomto pojetí umění, které ve všech svých prvcích tíhne k vyjádření smyslu eucharistie podle učení církve, je třeba věnovat veškerou pozornost normám, které řídí výstavbu a zařizování posvátných budov. Církev vždy ponechávala umělcům rozsáhlý tvůrčí prostor, jak dokazují dějiny a jak jsem to já sám zdůraznil v Listu umělcům^[2]. Avšak posvátné umění se musí vyznačovat svou schopností přiměřeně vyjadřovat tajemství uchopené v plnosti víry církve a podle pastoračních pokynů, vhodně vydaných příslušnou autoritou. To platí jak pro figurativní umění, tak pro duchovní hudbu.

   51. To, k čemu v oblasti posvátného umění a liturgické kázně došlo v zemích s dlouhou křesťanskou tradicí, se rozvíjí také na světadílech, kde je křesťanství mladší. Tuto orientaci vzal za svou II. vatikánský koncil ohledně požadavku zdravé a řádné "inkulturace". Na svých četných pastoračních cestách jsem měl ve všech částech světa možnost pozorovat, jaké vitality je schopna eucharistická slavnost v kontaktu s formami, styly a senzibilitou různých kultur. Tím, že se eucharistie přizpůsobuje pestrým podmínkám času a místa, poskytuje pokrm nejen jednotlivcům, nýbrž celým národům, a utváří křesťansky inspirované kultury.
   Nicméně je nutné, aby tato důležitá přizpůsobovací práce byla vykonávána se stálým vědomím nevýslovného tajemství, s nímž je každá generace povolána se konfrontovat. Tento "poklad" je příliš veliký a cenný, než abychom riskovali, že jej ochudíme nebo ohrozíme pokusy či praktikami zavedenými bez pozorného ověření ze strany příslušných církevních autorit. Ústřední postavení eucharistického tajemství je ostatně takové, že vyžaduje, aby se ověřování provádělo v úzké spolupráci ve Svatým stolcem. Jak jsem psal v postsynodální apoštolské exhortaci Ecclesia in Asia, "podobná spolupráce je nezbytná, protože posvátná liturgie vyjadřuje a slaví jedinou víru, kterou vyznávají všichni, a jelikož je dědictvím celé církve, nemůže být určována místními církvemi izolovanými od univerzální církve"^[3].

   52. Z toho, co bylo řečeno, pochopíme velkou odpovědnost, jakou mají při slavení eucharistie především kněží, jimž přísluší, aby jí předsedali in persona Christi, a tak zajišťovali svědectví a službu sdílení nejen společenství, které se slavnosti přímo účastní, nýbrž také univerzální církvi, která je s eucharistií spojena. Je bohužel třeba litovat toho, že především v počátcích let pokoncilní liturgické reformy nechyběla zneužívání, jež mnohým přinesla utrpení, z důvodů špatně pochopené tvořivosti a přizpůsobování. Určitá reakce na "formalismus" vedla některé, v některých zemích více než v jiných, že nepovažovali za závazné "formy", jež zvolila velká liturgická tradice církve a její učitelský úřad, a že zavedli neschválené a často zcela nevhodné novinky.
   Považuji proto za svou povinnost naléhavě vyzvat k tomu, aby se při slavení eucharistie věrně dodržovaly liturgické normy. Jsou totiž konkrétním výrazem autentické církevní povahy eucharistie, to je jejich nejhlubším smyslem. Liturgie není nikdy něčím soukromým vlastnictvím, ani celebranta, ani společenství, v níž se tajemství slaví. Apoštol Pavel se musel na komunitu v Korintu obrátit ostrými slovy kvůli závažným nedostatkům při jejich slavení eucharistie, které vedly k rozdělením (schísmata) a k vytváření frakcí (hairéseis) (srov. 1 Kor 11,17-24). I v naší době by mělo být znovuobjeveno dodržování liturgických norem a chápáno jako odlesk a svědectví jedné, všeobecné církve, jež se zpřítomňuje v každém slavení eucharistie. Kněz, který slouží mši svatou věrně podle liturgických předpisů, a společenství, které se podle nich řídí, ukazují mlčenlivým, ale výmluvným způsobem svou lásku k církvi. Právě kvůli tomu, aby se posílil tento hluboký smysl pro liturgické předpisy, požádal jsem příslušná dikasteria Římské kurie, aby k tomuto tak důležitému tématu připravila konkrétnější dokument s odkazy právního charakteru. Nikomu není dovoleno podceňovat tajemství, svěřené do našich rukou: je příliš veliké, než aby si někdo mohl dovolit zacházet s ním podle osobní svévole, která by nerespektovala jeho posvátný charakter a univerzální rozměr.

EUCHARISTIE V PÍSMU SVATÉM ^[4]

                  I. STARÝ ZÁKON

Bůh postupně zjevuje svou Smlouvu lidem

Ježíš přinesl Eucharistii jako svátost. Ta za dnů Starého zákona neexistovala, nicméně náš Otec v nebesích nás postupně připravoval na její přijetí. Stará smlouva Svatou Eucharistii představuje pomocí popisů v předobrazech.

ABEL
   Na začátku zjevování svátosti Kristova Těla a Krve stojí Ábel, mladší syn Adama a Evy. Kain zavraždil dobrého pastýře Ábela. Hospodin řekl Kainovi: "…prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země" (Gn 4,10). List Židům nám připomíná, "… před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova" (Žid 12,24).

MELCHISEDECH
   Melchisedech předobrazuje Krista. Když se Abram vracel ze svého vítězství nad Chedorlaomerem, "šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího" (Gn 14,18), požehnal Abramovi a předobraz chleba a vína konsekroval jako kněz při mši. List Židům nám říká: "Jméno Melchisedech se vykládá jako "král spravedlnosti", "král Sálemu" pak znamená "král pokoje". Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy" (Žid 7,2-3).

MOJŽÍŠ
   Mojžíš, první židovský kněz, četl Thóru všem Izraelitům shromážděným na úpatí hory Sinaj, a pak pokropil krví obětovaných zvířat lidi: "Hle, krev smlouvy, kterou s vámi uzavírá Hospodin na základě všech těchto slov" (Ex 24,8). - Ježíš řekl při poslední večeři: "Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu" (Mt 26,28).

"Mojžíš přišel a sdělil lidu všechna Hospodinova slova a ustanovení. Lid odpověděl jedním hlasem: "Splníme všechno, co mluvil Hospodin!" Mojžíš pak všechna Hospodinova slova napsal; časně zrána pak vstal a postavil pod horou oltář a dvanáct pamětních kamenů podle dvanácti kmenů Izraele. Poslal jinochy z izraelských synů, aby obětovali celopaly a přinesli býčky jako pokojné oběti Hospodinu.
   Mojžíš vzal polovici krve, vlil ji do obětních misek a (zbylou) polovicí krve postříkal oltář. Pak vzal knihu smlouvy a četl ji nahlas lidu. A oni řekli: "Poslušně splníme všechno, co mluvil Hospodin."
   Potom vzal Mojžíš krev, pokropil lid a řekl: "Hle, to je krev smlouvy, kterou s vámi sjednal Hospodin podle všech těchto slov"" (Ex 24,3-8).

   "Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot; prošel stánkem větším a dokonalejším, který není udělán lidskýma rukama, to je: nenáleží k tomuto stvořenému světu, a vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení.
   Jestliže už samo pokropení krví kozlů, býků a popel z jalovice posvěcuje ty, kdo jsou nečistí, k čistotě těla, čím spíše krev Krista, který skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny, očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému.
   A proto on je prostředníkem nové úmluvy. Svou smrtí dal dostiučinění za hříchy spáchané v době, kdy ještě platila dřívější úmluva. Tím se povolaným dostává splnění slibu o věčném dědictví" (Žid 9,11-15).

   "Když pak Mojžíš sestupoval z hory Sinaje, měl při sestupu z hory desky svědectví v rukou. Mojžíš nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři.... dal si na tvář závoj" (Ex 34,29.33). - Ježíš k nám přichází v závoji pod vzhledem chleba a vína. Nemohli bychom stát v mimořádně zářivém světle Jeho plné slávy v kontrastu s naší vlastní duší zatemněnou hříchem.

ŽNĚ
   Ve starém Izraeli jarní žně sestávaly z obilí, zejména z pšenice. Chléb býval dlouho symbolem jarních žní. Podzimní sklizeň byla většinou vinná réva a olivy. Víno z vinné révy a olivový olej byly symboly podzimních žní. Chléb a víno. Bůh přikázal: "V den, kdy se za vás bude nabízet váš snopek podáváním, připravíte Hospodinu k zápalné oběti ročního beránka bez vady a k němu přídavnou oběť, dvě desetiny éfy bílé mouky zadělané olejem, jako ohnivou oběť Hospodinu v libou vůni. K tomu i úlitbu, čtvrtinu hínu vína" (Lv 23,12-13). Kněží byli pomazáváni olejem. Tóra sjednocuje chleba a víno, a kněze s obětí beránka.

POSVÁTNÁ ARCHA ÚMLUVY
Způsoba chleba
   Způsoba chleba v Arše úmluvy a později v Chrámu předobrazovala Ježíše ve Svaté Eucharistii ("...a zlatý stůl, na nějž se kladl předkladný chléb..." - 1 Král 7,48).
   Z Archy úmluvy Bůh nařídil Mojžíšovi: "Ať mi udělají svatyni a já budu bydlit uprostřed nich" (Ex 25,8). Ze svatyně, z Archy smlouvy řekl Bůh Mojžíšovi: "Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví, budu s tebou mluvit o všem" (Ex 25,22). Bůh dodal: "Pravidelně budeš klást přede mne na stůl předkladný chléb" (Ex 25,30). Ježíš nám řekl: "Já jsem s vámi po všecky dny (stále)" (Mt 28,20).
   Abímelech, kněz, dal Davidovi tento posvátný chléb. "Kněz mu tedy dal svatý chléb, protože tam jiný nebyl, totiž jenom chléb předkladný" (1 Sam 21,7). Ježíš nám vysvětlil, že o tom byli učedníci Jím poučeni: "V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci dostali hlad a začali mnout zrní z klasů a jíst... (Ježíš) jim však řekl: "Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad, on a ti, kdo byli s ním? Jak vešel do domu Božího a jedli posvátné chleby?... Pravím vám, že zde je někdo větší, než je Chrám" (Mt 12,1.3-4.6).
   Ježíš nám ukázal, že je větší než Chrám. "Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku" (Lk 22,19).

Beránkovu krev
   za Mojžíšových časů kněží obětovali u Archy úmluvy, přenosného Božího domu v pustině. Potom, když Šalamoun postavil první Chrám, se stal místem oběti ten. - Nejvyšší formou židovské bohoslužby byla oběť, ne prosebník sám, právě tak jako je oběť mše svaté nejvyšší formou katolické bohoslužby. Kněz je člověk, který nabízí oběť. Katolický kněz není protějškem rabína, neboť starý židovský kněz je tím, kdo obětoval krvavé oběti. Rabínovým protějškem je jáhen, který čte evangelium.
   Pro Starý zákon byla oběť beránka jako protikladu k jiným zvířatům důležitá. Beránek se nestavěl na odpor, neutekl nebo dokonce nekřičel. Izaiáš prorokoval, že Beránek Boží bude jednat stejně: "Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel" (Iz 53,7).
   Židovští kněží se před obětováním beránka vždy ptali: "Máš rád tohoto beránka?" Jestliže rodina beránka nemilovala, nemohla být žádná oběť provedena. - Ježíš se ptal třikrát Petra: "Miluješ Mě?" (Jan 21,15). Tak Ježíš umožnil Petrovi, aby nahradil své trojí zapření trojím ujištěním, že vskutku miluje Nejsvětějšího Beránka.
   Rodina vkládala beránka do rukou kněze. Když my dáváme něco Bohu, vkládáme to do Jeho rukou. - Ježíšova poslední slova na kříži byla: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha!" (Lk 23,46).
   Kněz a hlava rodiny se potom modlili společně, aby Bůh přijal krev nevinného beránka za hříchy té rodiny za celý rok; stejně tak Beránek Boží prolil svou krev, aby vykoupil ze hříchů celou Svou lidskou rodinu. - Katolický kněz říká: "Modlete se, bratři, aby naše oběť byla přijata Bohem, Všemohoucím Otcem."
   Hlava rodiny potom prořízla beránkovo hrdlo ostrým bronzovým nožem, zatímco kněz chytal beránkovu krev do velké bronzové mísy. Kněz potom sedmkrát obešel oltář, přičemž kropil beránkovou krví každý ze čtyř "rohů". Potom vzal beránkovo tělo a položil je na oltář, a začal ohnivý rituál. Při velkém ohni a malém beránkovi oběť skončila rychle. Kouř vystoupil od oltáře. Jestliže vítr foukal kouř pryč a rozptýlil ho, řekl kněz rodině, že její oběť byla zamítnuta a že by se měla kát a přijít nazpět následující rok. Ale jestliže kouř stoupal vzhůru výš a výš až do zmizení z pohledu, řekl kněz rodině, že Bůh oběť přijal.
   Před obětováním u velké Archy úmluvy si židovští kněží umývali své ruce v bronzové míse nebo bazénu. "Umývám si ruce v nevinnosti, při tvém oltáři se držím, Hospodine" (Ž 26,6). - Dnes si katolický kněz omývá své ruce a neslyšně říká: "Pane, smyj ze mne mou nepravost, očisť mě od hříchu!" (Ž 51,4).
   Dříve zmíněný kněz měl povinnost se starat o velký zlatý svícen se sedmi olejovými lampami, zvaný menorah. U Archy úmluvy byla tma a menorah ji osvětloval.
   Druhý kněz se staral o stůl s předkladnými chleby. Bůh přikázal (Lv 24,5) židovským kněžím s Áronem v čele, aby předkládali dvanáct bochníků chleba na zlatý stůl "před Hospodina". Každou sobotu jedli kněží chléb, který byl předložen o předcházejícím sabbatu. Tento chléb byl jezen kněžími na posvátném místě, jak je to stanoveno, jako "velesvatý podíl z ohnivých obětí Hospodinových" (Lv 24,9). Bůh řekl: "Nebudeš obětovat dobytče tak, aby krev mého obětního hodu vytekla na něco kvašeného" (Ex 23,18). - Během oběti mše svaté katolický kněz proměňuje nekvašený chléb na oltáři, ze kterého se stává Kristovo Tělo, Krev, Duše a Božství, a je jezen královským kněžstvem jako svatá oběť podle Nové a Věčné Smlouvy.
   Třetí kněz sloužil u kadidlového oltáře. Ten vypadal jako malý obětní oltář se stejnými čtyřmi rohy. Byla u něj bronzová mísa. Kněz bral řeřavé, hořící žhavé uhlíky z ohně, na kterém byl obětován beránek, kladl je do mísy a sypal na ně trochu kadidla, aby se jeho modlitby staly vonnou vůní a mohly stoupat přímo k Bohu. - Při slavnostních příležitostech se u katolíků rozšířilo pálení kadidla kolem oltáře jako úkon úcty a očišťování. Kouř stoupající k nebi znázorňuje naše vlastní přání, aby naše modlitby stoupaly směřujíce k nebi v Božím pohledu. "Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě, pozdvižení mých rukou jak večerní oběť" (Ž 141,2). Prostor vyplněný kadidlovým kouřem jako svátostinou se považuje za očištěný a nepřístupný pro zlé duchy.
   Bůh řekl Mojžíšovi, aby umístil Zákon (Thóru) do Archy úmluvy, která byla střídavě umísťována ve stánku setkávání. Bůh přikázal: "Ty pak přikážeš Izraelcům, aby ti přinášeli čistý vytlačený olivový olej ke svícení, aby bylo možno udržovat ustavičně svítící lampy" (Ex 27,20). Všechny lampy byly umístěny ve stánku. Za noci tak stánek stále zářil. "Hospodinův oblak býval nad příbytkem ve dne a v noci v něm planul oheň před očima celého domu izraelského na všech jejich stanovištích" (Ex 40,38). Tím začala idea věčné lampy u židovské Archy úmluvy. O tisíc let později lampa v Chrámu nepřestávala podivuhodně svítit po osm dnů s jedním jediným dnem, kdy byl dodáván olej. - Katolíci pokračují v této staroizraelské tradici umístěním zapálené svíce vedle svatostánku, ve kterém jsou uloženy konsekrované Hostie. "Věčné světlo" - dnes nejčastěji elektrická lampa, ale i skutečná olejová lampa s plovoucím knůtkem - je znamením trvalé přítomnosti eucharistického Spasitele ve svatostánku (viz část 7-3).
   Ve středu stánku byla místnost nazvaná "Svatému Svatých". Jednou za rok cohen gadol, velekněz, sám jediný vstupoval do místnosti. Zde byla Archa Smlouvy. Uvnitř Archy byly dvě kamenné desky s Desaterem, zlatá mísa s manou a pět svitků Thóry. Thóra byla svědkem proti Izraelitům. "Vezměte knihu tohoto zákona a uložte ji po straně schrány smlouvy Hospodina, vašeho Boha. Tam bude proti tobě svědkem" (Dt 31,26). Nad tím vším ale bylo Boží solidní, zlaté sídlo milosrdenství, s korunou a dvěma cheruby klečícími v modlitbě. Nad sídlem milosrdenství mezi dvěma cheruby bylo zářivé světlo, svítící k oslavě Boha. "Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví, budu s tebou mluvit..." (Ex 25,22). Když kněz viděl toto světlo, bral obrovský pohár s krví a kropil je, dokud nebyl prázdný. Židovská tradice tvrdí, že se ani jedna kapka z oběti krve nikdy nedotkla sídla milosrdenství nebo cherubů; všichni tak vstoupili do jasného světla Boží slávy. - Ježíš řekl: "Já jsem světlo světa" (Jan 8,12). Ježíšova smlouva se služebníky Mu dala jejich nedokonalé oběti a On dal jim Svou nejdokonalejší oběť.

Oběť chvály a díkůvzdání "todah"
   Starověcí Židé měli zvláštní rituální jídlo zvané "todah" (hebrejsky "děkuji", výslovnost taw-dah). Ačkoliv "todah" byla oběť zvířete, byla větší než jiné oběti zvířat, protože se k ní přidávalo utrpení vlastního lidského života. David v žalmu napsal: "Obětní hod ani oběť přídavnou sis nepřál, nýbrž protesals mi uši; nežádals oběť zápalnou ani oběť za hřích. Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru" (Ž 40,7.9). A opět to byl David, který v žalmu napsal: "Zkroušený duch, to je oběť Bohu! Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!" (Ž 51,19). A dál v žalmu: "Písní budu chválit jméno Boží, velebit je budu díkůvzdáním. Hospodin to přijme raději než býka, býčka s paznehty a rohy" (Ž69,31n). Izaiáš prohlásil slovo Boží: "Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů" (Iz 1,11b). Bůh místo toho volá po křtu: "Omyjte se, očistěte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro" (Iz 1,16.17a).
   Sedmdesát starších, kteří šli s Mojžíšem, aby uzřeli Boha, přineslo "todah": "…uzřeli Boha; i jedli a pili" (Ex 24,11b). O dvanáct století později patřilo na Boha dvanáct apoštolů, jedli a pili, když jim Ježíš připravil svoji oběť "todah": "Vzal chléb, vzdal díky a lámal" (Lk 22,19). Od počátku bylo Kristovo Tělo, Krev, Duše a Božství nazýváno Svatou Eucharistií (řecky: eucharistia, díkůvzdání). Starověcí rabíni věřili, že až přijde Mesiáš, všechny oběti s výjimkou "todahu" přestanou, ale "todah" bude pokračovat po celou věčnost. V 70. roce našeho letopočtu padl Chrám a všechny krvavé oběti zvířat ustaly. Pouze "todah" zůstává, je to Eucharistie, vrcholná Oběť, ve které se vyslovují jako poslední slova "Todah I´Adonai", což znamená "Bohu díky".

Zabíjení
   Ježíšovo zabití bylo předobrazeno nejstarším zabíjením, když Bůh přikázal Mojžíšovi, aby řekl Izraelitům: "Váš beránek bude bez vady, samec… Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet" (Ex 12,5a.6b) stejně jako Ježíš, Beránek Boží, byl ukřižován v mdlém světle (Mt 27,45). Bůh přikázal že "tu noc budou jíst maso upečené na ohni" (Ex 12,8) a řekl Mojžíšovi: "Té noci pobiji všecko prvorozené v egyptské zemi, od lidí až po dobytek" (Ex 12,12). Ale slíbil: "Na domech budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás" (Ex 12,13). Většina z nás ví, že původní zabití předobrazovalo Tělo a Krev ukřižovaného Beránka. Ale je zde více příběhů o zabíjení.
   Faraon nařídil smrt všech hebrejských mužských nemluvňat v Egyptě (Ex 1,22), ale smrt se Mojžíšovi vyhnula (Ex 2,5-10). O dvanáct století později, když Herodes příkázal usmrtit každého hebrejského kojence v Betlémě (Mt 2,13), minula smrt také Ježíše.
   Židovská slavnost zabíjení měla od prvopočátku kořeny ve zkušenosti z exilu a z návratu, a tak její účastníci znovu prožívají zkušenosti pouště a setkání s Bohem. Po Ježíšovi byli ukřižováni i apoštolové, kteří také zažili pocit vyhnanství do pustiny, následovaný přetvořením při setkání s Bohem. Tím způsobem je Ježíš duchovně přítomen v každém "sederu" (židovské večeři před odchodem z Egypta).
   "Sederové" stolování je rozdílné v mnoha směrech od židovského stolování, spjatého se všemi dalšími nocemi, jak to uvádí "ma nishtano". Bůh vybral mladou židovskou dívku, pannu, která žila v Nazaretě, aby se začal zbytek příběhu. Maria začala svůj vlastní každoroční "seder", jak se držel od pradávných Jahvových dob, světlem svíčky daným na stůl jako slavnostní světlo. Maria nám také dala Ježíše (Jan 8,12), Světlo světa. Ježíš byl a je v každém "sederu" od nejprvnějšího až podnes duchovně přítomen v chlebu a víně jako Beránek.

Chléb
   Ježíš je duchovně přítomný v chlebu. Je nekvašený, čistý, jako byl Ježíš čistý. Má tmavé pruhy jako Jeho záda, která byla pruhovaná Pilátovým bičováním. Je probodnutý, jako byl On probodnutý na kříži. Druhdy to byl chléb života pro Izrael na poušti, jako Ježíš je dnes Chlebem Života pro všechno lidstvo (Jan 6,35). Během "sederu" hlava rodiny bere tři kusy nekvašeného chleba, což nás upomíná na Otce, Syna a Ducha Svatého. Když potom láme na polovinu druhý kus, naznačuje ukřižování Druhé Osoby Nejsvětější Trojice. Následně zavine jeden z těchto dvou kusů, nazvaný "afikomen" (hebrejsky: slavnostní procesí), jenž připomínka Ježíšovo neustálé volání: "Následuj mně!", do bílého plátna, které nám připomíná Ježíšovo lněné pohřební plátno, a "pohřbí" nebo ukryje ten kus, jako kdyby byl Ježíš uložen do hrobu. Později nejmladší u stolu "vzkřísí" nebo objeví "afikomen", jako by Ježíš vstal z mrtvých. Hlava rodiny potom láme "afikomen" a podává ho kolem stolu, aby ho všichni jedli, stejně jako to učinil Ježíš, když řekl Svým apoštolům: "Toto je Mé Tělo, které se za vás vydává. To čiňte na Mou památku" (Lk 22,19). Tak nás Ježíš skrze "seder" volá, abychom Ho hledali v Jeho smrti a zmrtvýchvstání, abychom se tak stali novým člověkem v Kristu.
   Nekvašený chléb nám také připomene chvat, se kterým Izraelité opouštěli Egypt. Těsto, které bylo pečeno sluncem na rozžhavených kamenech z polí Egypťanů, bylo prosté všeho, co by mohlo podnítit kvašení, a tak zůstalo ploché. To nám ukazuje naši potřebu, abychom zůstávali stále bdělí a připravení na den, kdy nás bude Bůh volat k rozhodnutí o našemu [věčném] osudu, neboť Ježíš sám nám říká: "Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu" (Mt 25,13).

Víno
   Ježíš je duchovně přítomný ve víně. Když je "afikomen" rozlámán a rozdán kolem stolu, aby se snědl, židé vypijí třetí ze čtyř pohárů vína, nazvaný pohár požehnání, protože představuje krev obětovaného velikonoční beránka. Je to pohár, který dal Ježíš svým apoštolům a přitom řekl: "Tento kalich je Nová Smlouva zpečetěná Mou Krví, která se za vás prolévá" (Lk 22,20). Nepil čtvrtý pohár, "kalah", což vysvětluje: "Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce" (Mt 26,29). Ale později večer v Getsemanech Ježíš žádal za měsíčního svitu: "Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich" (Mt 26,39). Po dopadení se Ježíš ptá Petra: "Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?" (Jan 18,11). Mnoho katolíků věří, že Ježíš pil poslední nápoj na Kříži: "Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: "Dokonáno jest." A nakloniv hlavu, skonal" (Jan 19,29n).

Beránek
   Pascha nebo pesach v hebrejštině znamená "převzetí za". Velikonoční beránek připomíná beránka, který byl obětován, aby jeho krví mohly být pomazány veřeje dveří každého židovského příbytku, a jeho tělo aby bylo snědeno ve všech židovských domech, aby ho anděl smrti mohl poznat jako dům věřící a minul ho. Bůh původně přikázal (Ex 12,6), aby celé kompletní shromáždění Izraele zabilo velikonoční beránky. Když Šalamoun stavěl první Chrám, židovští kněží zde obětovali velikonočního beránka. Ale když Ježíš vystoupil do nebe a druhý Chrámu padl a už nepovstal, chrámové oběti již nemohly být dále přinášeny, tak židé začali znázorňovat velikonočního beránka jehněčí holení kostí.
   Ježíš je duchovně přítomný v rouše beránka. Židé v Egyptě jedli velikonočního beránka, který je fyzicky vykoupil a vyvedl je do Zaslíbené země Kanaán. Katolíci po dobu dvou tisíc let požívají Tělo a Krev Beránka Božího (Jan 1,29), abychom mohli být duchovně vykoupeni a našli slíbené nebeské království.
   V starých dobách, když židovský kněz porazil posledního beránka "zabití", vyslovil hebrejské slovo "kalah", "je to dokonáno". Chvíli předtím, než zemřel na kříži, Ježíš řekl: "kalah" ("Je dokonáno") (Jan 19,30).

EXODUS
   Po zabití, jeho předobrazu Kalvárie, izraelský lid začal svůj dlouhý exodus ze země egyptské do Zaslíbené země Kanaán. "Hospodin řekl Mojžíšovi: "Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým zákonem, či nikoli" (Ex 16,4). Mojžíš řekl Izraelitům: "... že vám Hospodin dá večer k jídlu maso a ráno k nasycení chléb..." (Ex 16,8); což nám připomene "chléb z nebe" z Kristových slov: "Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře" (Jan 6,49n). "Večerní maso" nám připomíná Kristovu oběť. "V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. A Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal" (Mt 27,45.50). "Ranní chléb" nám připomíná Svatou Oběť mše svaté.
   Izraelité sbírali manu: "...nasbírali někdo více, někdo méně. Pak odměřovali po ómeru. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval" (Ex 16,17n). To nám připomene zázrak chlebů a ryb: "I jedli všichni a nasytili se" (Mt 15,37). Ten zázrak předobrazoval Svátost Eucharistie, v jejíž i nejmenší částečce je plnost Kristova Těla, Krve, Duše a Božství, a jež nemůže nikdy přestat, protože Ježíš řekl, že bude s námi až do konce časů (Mt 28,20). Dokud nějaký kněz živí Kristovo stádce, můžeme dostávat všechno, co potřebujeme.

ELIÁŠ
   V době, kdy byla země vyprahlá nedostatkem deště, Bůh poslali Eliáše Tišbejského k potoku Kerít, který je východně od řeky Jordán, se slovy: "Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou" (1 Král 17,4). Tak Eliáš šel. "A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer a z potoka pil" (1 Král 17,6).
   Když potok vyschnul, Bůh poslal Eliáše do Sarepty, a řekl: "Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou" (1 Král 17,9). Eliáš našel vdovu a požádal ji: "Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba" (1 Král 17,11). Vdova a její syn neměli vlastně žádné jídlo navíc a byli blízko vyhladovění. "Řekla: "Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme" (1 Král 17,12).
   Ale Eliáš jí řekl: "Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: "Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť."" (1 Král 17,13n). Vdova udělala, jak jí Eliáš řekl, a ona i její syn a Eliáš jedli po mnoho dnů. "Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Eliáše" (1 Král 17,16).
   Potom ženin syn onemocněl a zemřel. Eliáš odnesl ženina syna do vrchní místnosti, kde žil, a prosil: "Hospodine, můj Bože, ať se prosím vrátí do tohoto dítěte život!" (1 Král 17,21). "Hospodin Eliášův hlas vyslyšel, do dítěte se navrátil život a ožilo" (1 Král 17,22).
   Jídlo přinesené havranem nám připomíná manu, která zase předobrazuje zázrak rozmnožení chlebů a ryb. Havran přinesl chléb, který předobrazoval Kristovu Nejsvětější Eucharistii, a maso, která předobrazovalo jeho výkupnou oběť. Voda z potoka, která udržovala Eliáše na živu, předobrazovala Živou vodu, pramenící z Kristova boku. V Sareptě byl Eliáš opět živen předobrazem zázraku rozmnožení chlebů a ryb. Vdova předobrazuje naši Nejsvětější Matku, která byla učiněna vdovou v den Kristovy oběti. Její syn předobrazuje Krista, který zemřel a vstal z mrtvých.
   V pustině byl Eliáš vzbuzen dotykem anděla: "...hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a džbán vody" (1 Král 19,6). Koláč nám připomene Nejsvětější svátost oltářní. Voda zase vodu, kterou Ježíš proměnil na víno v Káně (Jan 2,9), a ta potom Krev smlouvy v Jeruzalémě (Mt 26,28a). Anděl řekl Eliášovi: "Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!" (1 Král 19,7). Eliáš se najedl na svou čtyřicetidenní cestu k hoře Choreb, hoře Boží. Ježíš se postil po čtyřicet dnů v pustině, zatímco byl pokoušen ďáblem (Mt 4,1). V případě, že je pokušení pro nás příliš velké, přijměme Svatou Eucharistii, jídlo pro naši poutní cestu ke Kalvárii, pravé a skutečné hoře Boží.
   Nakonec byl Eliáš vzat na nebesa (2 Král 2,11) jako Ježíš na ně vystoupil (Lk 12,51) o mnoho století později.

ŽALMY
   Židé před dvěma tisíci lety uměli zpaměti 150 žalmů, jako my známe dnešní písně. Žalmy nebyly očíslované; byly identifikovány svými prvními slovy. Jestliže byla citována první slova nebo nějaká jiná slova ze žalmu, žid by byl schopen uvést jeho zbytek.
   Ježíš volal na kříži: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" (Mt 27,46), čímž připomíná současně, že jeho oběť naplňuje proroctví. Žalm 22 začíná slovy: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Ž 22,2). Židé přítomní na Kalvárii by uměli recitovat zpaměti prorocká slova: "...mohu si spočítat všechny své kosti. Pasou se na mně svým zrakem. Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv" (Ž 22,18.19a).
   Přítomní židé by poznali Ježíšova poslední slova na kříži jako citát žalmu: "Svého ducha poroučím do tvých rukou" (Ž 31,6a) a recitovali by zpaměti další slova krále Davida, "vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný" (Ž 31,6b). Pokračovali by v odříkávání žalmu až do jeho závěrečných slov: "Buďte rozhodní a buďte udatného srdce, všichni, kdo čekáte na Hospodina!" (Ž 31,25).
   Žalm 23 obsahuje eucharistické proroctví: "Prostíráš mi stůl před zraky nepřátel" (Ž 23,5a). Když jíme, co nám Bůh předkládá, nebudeme se muset obávat žádného zla, ale budeme pobývat v domě Pána navždy.
   Žalm 78 odkazuje na manu: "a jako déšť na ně [Bůh] spouštěl manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával" (Ž 78,24).

EZECHIEL
   Bůh předobrazoval Svatou Eucharistii skrze proroka Ezechiela. "Řekl mi: "Lidský synu, nakrm své břicho a naplň své útroby tímto svitkem, který ti dávám." Snědl jsem jej a byl mi v ústech sladký jako med" (Ez 3,3).
   Ježíš často používal titul, Syn člověka, v Matoušovi 8,20; 12,32; 13,41; 16,27 a 17,9. Bůh volal Ezechiela ke snědení svitku Písma svatého, aby se stalo tělem.

                  II. NOVÝ ZÁKON

EVANGELIA
   Novozákonní zprávy popisují Svatou Eucharistii, kterou nám Ježíš daroval. Termín "chléb z nebe" se stává plně jasný pouze tehdy, když dojdeme až ke Zjevení svatého Jana. Evangelní Kristus říká v Kafarnaum: "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa" (Jan 6,51).
   Židovský život je bohatý na symbolismy. "Sederový" stůl je naplněn symbolickými jídly. Ježíš řekl: "Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mě zradí" (Mt 26,23). Odkazoval se na "urhatz", první omytí [před jídlem]; [jako egyptští] otroci jedli Židé rychle, aniž by si omývali ruce, ale nyní si Židé omývali své ruce v míse teplé vody jakožto symbolu jejich svobody. "Moror", trpké byliny, které Židům připomínají, že jim Egypťané znepříjemňovali životy těžkou prací, jsou ponořeny v "charoset", sladké směsi z nakrájených jablek, oříšků a vína, a mají připomínat to, že i v obtížných dobách se najdou příjemné chvíle. "Matzo" je chléb spěchu, který Židé jedli, když utíkali z Egypta. "Karpas", zelená zelenina, reprezentuje příchod jara s jeho obnovou života, symbolizující cestu z otroctví do Zaslíbené země; židé je ponořovali do slané vody předtím, než je jedli, aby jim připomněla slzy, které jim tekly při absolvování cesty. Když Ježíš mluvil o Svaté Eucharistii jako o znamení, Židé v Kafarnau to ihned přijali.
   Židé věděli, že [Ježíš] mluvil přesně. "Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?" (Jan 6,52). Při dalších příležitostech, když náš Pán mluví Sám o Sobě jako o "dveřích" (Jan 10,9) nebo o "révě" (Jan 15,1), nikdo neřekl: "Jak může být tento člověk zhotoven ze dřeva?" nebo: "Copak může být tento člověk rostlinou?" Poznali to jako metafory (přirovnání). Ale když Ježíš tvrdil: "Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný..." (Jan 6,53.54a), židé, kteří to slyšeli, řekli: "To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?" (Jan 6,60). Pamatovali si Boží příkaz Noemovi a všemu lidstvu: "Jen maso oživené krví nesmíte jíst" (Gn 9,4). Bůh mluvil většinou energicky k Jím vybraným lidem. "Kdokoli z domu izraelského i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, bude jíst jakoukoli krev, proti tomu se obrátím; každého, kdo by jedl krev, vyobcuji ze společenství jeho lidu" (Lv 17,10). Až po Kristově výkupné oběti a po osvícení Duchem Svatým apoštolové pochopili plný význam následujících slov Boha Otce: "V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil na oltář k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. Je to krev; pro život, který je v ní, se získává smíření" (Lv 17,11). Ve Starém Zákoně nám Nebeský Otec nařídil jako jeho dětem nejíst krev zvířat, protože se nepodílíme na životě zvířat. Zvířata nemají žádnou nesmrtelnou duši, jsou v řádu stvořené přírody nižší než člověk. Avšak v Nové a Věčné Smlouvě se stravujeme Krví Kristovou, a účastníme se na Kristově věčném životě.
   Ježíš věděl, že potřebujeme [jako lidé] spoustu pomoci, abychom si zvykli na Svatou Eucharistii. Byl v pustině, když se sešel obrovský zástup pěti tisíc lidí, aby poslouchal jeho učení (Mk 6,34). Apoštolové měli dohromady pět bochníků a dvě ryby. Ježíš vykonal čtyři důležité eucharistické činnosti: Vzal chléb, požehnal ho, rozlámal a dal apoštolům, aby jím nasytili lid. Také mezi ně rozdělil dvě ryby. Když apoštolové rozdělovali chleby a ryby ze svých proutěných košů, množství [jídla] se nezmenšilo, a všech pět tisíc jedlo do sytosti. Později (Mt 15,36) učinil stejně pro zástup čtyř tisíců.
   Tři evangelia vyprávějí o Poslední Večeři absolutně shodně. Matouš: 26,26 "To je mé Tělo." 26,27 "To je má Krev…" Marek: 14,22 "To je mé Tělo." 14,24 "To je má Krev…" Lukáš: 22,19 "To je mé Tělo." 22,20 "Tento … je Nová Smlouva v mé Krvi." Ježíšova další slova ustanovila katolické kněžství: Lk 22,19 "To čiňte na Mou památku."
   Ježíš ujišťoval apoštoly, že Svatá Eucharistie je odrazem Nebeské hostiny. "Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce" (Mt 26,29).
   Po svém zmrtvýchvstání šel Ježíš se dvěma žáky do Emauz. Když tam přišli, slavil pro ně Svatou Oběť mše svaté. "Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim" (Lk 24,30).

SKUTKY APOŠTOLŮ
   Apoštoly byla slavena Svátost Svaté Eucharistie takto: "Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb..." (Sk 2,46). Apoštolové byli zřetelně zbožní židé. Nosili "kippah" (modlitební čepičku), "tallit" (modlitební přehoz s třásněmi) a "tefilin" (filakterium). Přesto ještě za dlouho po Ježíšově vystoupení k Otci se Petr musí ohrazovat proti tomu, že by někdy ve svém životě jedl něco ne-košér [nedovoleného] (Sk 10,14). Když si tito židovští apoštolové připomínali Kristův příkaz "To čiňte na Mou památku" (Lk 22,19), přidávali k tomu bohoslužbu v jejich synagoze. Začínali se synagogálními modlitbami a čtením Písma svatého, a potom šli ke svým domovům sloužit svátost Kristova Těla a Krve. V ten samý den přešly úvodní obřad a liturgie Slova přímo z židovské synagogy do bohoslužby. Liturgie Eucharistie pochází přímo z apoštolského lámání chleba v jejich domovech.
   V Troadě Pavel mluvil celou noc, přesto ale bylo přijímání Svaté Eucharistie jisté. "První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. Protože chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci" (Sk 20,7). "Pak se vrátil nahoru, lámal a jedl chléb, dlouho do rána s nimi rozmlouval, a potom odešel" (Sk 20,11).
   Na Jaderském moři za svítání celebroval Pavel mši pro 276 lidí. "Když domluvil, vzal chléb, vzdal přede všemi díky Bohu, lámal jej a začal jíst. Všichni nabyli dobré mysli a přijali pokrm." (Sk 27,35n).

EPIŠTOLY
   "Pak se vrátil nahoru, lámal a jedl chléb..." (Sk 20,11). Sv. Pavel vysvětlil jasně, co mínil "lámáním chleba". "Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově?" (1 Kor 10,16). Sv. Pavel pokračoval: "Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně" (1 Kor 11,27). Sv. Pavel těmito slovy potvrdil katolické učení, že "chléb … Páně" je opravdově Kristovo Tělo, Krev, Duše a Božství, a že "kalich Páně" je stejná podstata: "Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich … proviní se proti tělu a krvi Páně."
   Sv. Pavel dodal: "Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o Tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení" (1 Kor 11,29). Jestliže přijímáme Svatou Eucharistii bez přiznání, alespoň v našem srdci, že je to Jeho skutečné Tělo, Krev, Duše a Božství, posíláme se sami do zavržení.

ZJEVENÍ JANOVO
   Na počátku Bůh řekl o manželství: "Proto tedy muž… přilne ke své manželce, a stanou se jedním tělem" (Gn 2,24). Ježíš nás ujišťuje: "Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, zůstává ve mně a Já v něm" (Jan 6,56).
   Bůh nás připravil nejprve přes přirozené manželství a potom přes Svatou Eucharistii pro nadpřirozené manželství, které přijde na konci času: "Přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla. Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých" (Zj 19,7b-8). Svatá Eucharistie, skrze niž je Kristus věrný nám a my jemu, bude naší svatební hostinou. "Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu" (Zj 19,9).

[1]	ECCLESIA DE EUCHARISTIA, Encyklika Jana Pavla II. biskupům, kněžím a jáhnům, zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o eucharistii a jejím vztahu k církvi ze 17.04.2003, kapitola 5 (text ČBK)
[2]	Srov. AAS 91 (1999), 1155-1172.
[3]	Č. 22: AAS 92 (2000), 485.
[4]	Marty Barrack: "The Eucharist in Scripture"; http://www.therealpresence.org/eucharst/scrip/a6.html

obsah | předchozí | další                                                                   ..související téma 1-2 | 7-1 | 7-3 | 7-4
pointer_____________________________________________________________________________________