EUCHARISTIE - SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ

   Čtyři stopy věnujeme Eucharistii, živému Božímu Tělu a Krvi. Nebudeme zkoumat hlubiny teologie, ale laickou katolickou praxi. A tak tu vyvstávají čtyři velké okamžiky v katolické praxi, kterým se budeme věnovat:

    1. svatému přijímání
    2. proměňování
    3. návštěvě Boha přítomného v každém
        kostele kdykoli ve svatostánku
    4. klanění se eucharistickému Ježíši,
        když je vystavován k veřejné úctě.

SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ

   Není možné žádné intimnější spojení bytostí než vzájemné odevzdání se sobě a sdílení se. Tuto možnost nám Bůh nabízí ve svatém přijímání. Nabízí se tu ne jako stopa, kterou bychom teprve měli hledat, ale jako živá Skutečnost, se kterou se můžeme ztotožnit.
   Jaká je to radost, mít čisté srdce a moci přistoupit k svatému přijímání. A jaké těšení, když je to poprvé, ale i pokaždé!
   Těší se ale i Bůh? Vassule Pán říká:

   "Já Jsem. Až zítra uslyším tvé kroky ve Svém kostele, budu na tebe už netrpělivě čekat. Toužíš také tak nedočkavě jako Já po tom okamžiku, kdy s tebou budu spojený?
   Já jsem tam a naslouchám tvému srdci. Mluv ke Mně. Pojď, poslyš: předpokládejme, že jdeš na návštěvu k přítelkyni, která se na tebe těší. Když se potkáš s přítelkyní, cožpak zůstaneš strnulá a rezervovaná? Nebo k ní přistoupíš a srdečně se s ní pozdravíš a políbíš? A potom, cožpak si nesednete a nebudete si povídat? Nebo budete sedět a mlčet? Jistě, budete si povídat!
   Tak si to od tebe přeji, když Mě přijdeš navštívit do Mého Domu, chci cítit, že tvé srdce má radost pokaždé, když se setkáš se Mnou. Chci slyšet, jak ke Mně mluví tvé srdce. Hovořit se Mnou, tvým Bohem - to je modlitba. Mé Ucho se přitiskne na tvé rty a přijmu každé slovo jako kapku medu. Pak přijde Má velká chvíle, okamžik, na který se tolik těším, okamžik, kdy jsem se vám daroval na Golgotě, Svatá Hodina Mé Oběti, Svatá Hodina vašeho vykoupení, Svatá Hodina, kdy se s tebou spojím. Budu na tebe čekat, abys Mě jedla a pila. Žehnám ti, neodpírej Mi tyto okamžiky lásky, okamžiky Svatého Přijímání." ^[1]

   Samozřejmě, že spojit se se svým Bohem můžeme jen tehdy, když jsme čistí od těžkého hříchu. Lásku můžeme přijmout, jen když jsme sami ve stavu lásky k Bohu.

   Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, které na sobě neměl svatební šaty. Řekl mu: "Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?" On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: "Svažte mu ruce a nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů." (Mt 22,11-13)

   Mít "svatební šaty" trvale je ale náročné. Dají se udržovat pomocí svátosti smíření (viz 7-5), ale to bývá pro mnohé nepříjemné. Lze tedy jen říkat: "Bože, miluji tě!", ale k sv. přijímání nechodit? Katechismus katolické církve k tomu vyučuje: ^[2]
   (1385) Abychom odpověděli na tuto výzvu ("Vezměte a jezte z toho všichni!"), musíme se připravit na tuto tak velikou a tak svatou chvíli. Svatý Pavel nás vybízí ke zpytování svědomí: "Kdo by tedy jedl chléb (Páně) nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať chléb jí a z kalicha pije. Kdo totiž jí a pije, a tělo (Páně) nerozlišuje (od obyčejného chleba), jí a pije si odsouzení" (1 Kor 11,27-29). Kdo je si vědom, že se dopustil těžkého hříchu, musí přijmout svátost smíření dříve než přistoupí k přijímání.

   "Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života.
   Vaši Otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa."
   Židé se mezi sebou přeli: "Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?"
   Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.
   Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe - ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky." To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum." (Jan 6,47-59)

   Uvědomujme si, Koho a co při svatém přijímání vlastně přijímáme. Je to skutečné Tělo a skutečná Krev za nás nekrvavě obětovaná při mši svaté. Přijímáme Kristovo Tělo a Krev. Přichází k nám současně se svým Božstvím i Lidstvím, se svou Duší i Tělem, reálně přítomný, i když skrytý našemu fyzickému zraku.
   Že nejde o smyšlenou teorii a že svaté přijímání není jen katolický produkt "vzpomínkové večeře", jak tvrdí protestanté, nám dokazují eucharistické zázraky (viděli jsme je dříve; jinak viz rejstřík). Našim pochybnostem a slabé víře dává Bůh i viditelné a zřetelné důkazy. Při pohledu na ústa Julie Kim se nám dělá špatně. Krev, Maso. Je to ale Jeho Tělo a Jeho Krev, Miláčka, který se nám takto cele dává. Pohoršíme se nad Ním jako jiní?

   Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli:
   "To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?"
   Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: "Nad tím se urážíte? Což až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Ale někteří z vás nevěří." Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří…
   Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?" (Jan 6,60-62.64.66n)

   Katolíci věří, že nekrvavé Způsoby jsou jen obrazem krvavé skutečnosti, že mše svatá je nekrvavým zpřítomněním krvavé kalvárské oběti, kde za nás bylo obětováno Tělo a kde za nás vytekla Krev, a to až do poslední kapky, kterou vypustil otevřením Srdce kopím římský setník. A berou Ježíšova slova doslovně: ano, je to Tělo Boží, pro nás skryté v nekrvavé způsobě, ano, je to Krev Boží, pro nás skrytá v nekrvavé způsobě. Ale naše duše vidí, že je to ve skutečnosti pravé Tělo a pravá Krev toho, který miloval lidi tak, že za ně a místo nich přinesl Bohu Otci jedinou, úplnou a postačující oběť smíření.

   V každé proměněné Hostii i jejím dílu je přítomen celý Bůh. Nejde o přítomnost obraznou, ale skutečnou. Proto si mnozí kladou otázku, jak uctivě přicházet k Pánu světa a přijímat Ho. Někteří se domnívají, že uctivá je pouze poloha v kleče, jiní zase, že ve stoje. Někdo přijímá do úst, jiný "na ruku". Církev toto vše připouští a dovoluje. Více než fyzický tělocvikářský postoj je jistě důležitý stav duše a velikost lásky, která touží po přijetí Boha.
   Někteří nekatolíci (utrakvisté) reptají proti přijímání "pod jednou", když je podle jejich názoru nezbytné přijímat "pod oběma" Způsobami. Toto se v Římské církvi praktikuje, ale jako přijímání při slavnostních příležitostech (křest, svatba apod.), chléb a víno přijímá při každé mši svaté pouze kněz. Katolíci věří, že pod každou jednotlivou způsobou je přítomen celý Bůh a že když přijímají z praktických důvodů pouze Chléb, že přijímají celého Spasitele.

Bůh, který ve sv. přijímání vstupuje do duše, ji posvěcuje, zcela odstraňuje všechny lehké hříchy a způsobuje, že je duše tak čistá a krásná jako po křtu sv. To je ten šťastný člověk, jemuž Spasitel říká: "Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou" (Zj 3,20).

   Plody sv. přijímání jsou: vzrůst spojení s Kristem; přijímání odděluje přijímajícího od hříchu; zahlazuje všední hříchy; chrání před pácháním těžkých hříchů; vede k účasti s chudými, k touze po jednotě všech křesťanů a po evangelizaci světa a všech lidí. "Kdykoliv totiž jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně" (1 Kor 11,26)

EUCHARISTIE JE SKUTEČNÉ JÍDLO

O skutečnosti Kristova Těla a Kristovy Krve v proměněných Způsobách obvykle nikdo z katolíků nepochybuje. Tady bychom se chtěli na chvilku zastavit u dvou žen (bohužel si je už nelze "ohmatat", zemřely před nedlouhým časem, nicméně svědkové z jejich okolí dosud žijí!) pro svědectví, které nás zaráží, když Pán říká, že "mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj". Tedy že je to skutečné jídlo, které sytí, ne jen posvěcuje naše tělo a duši. Troufnuli bychom si Ježíši uvěřit, a žít z Hostie?

   Ženou, která se spolehla na Ježíšova slova, a 51 roků nic nejedla, nepila a nepotřebovala ani spát, je Marta Robinová (1902-1981) z francouzské vesnice Chateauneuf-de-Galaure. Eucharistii dokonce nepřijímala ani denně, jen jednou až dvakrát týdně, jak to bylo možné místnímu farářovi. Co o ní víme:

   ^[3]Marta Robinová byla jednoduchá francouzská sedlačka. Narodila se 13. března 1902 v rodném domě v obci Chateauneuf-de-Galaure a svůj domov nikdy neopustila. Pásávala krávy na pastvinách, ráda tancovala, byla veselá. Nikdy nechodila na náboženství.
   Dne 25. listopadu 1918 doma v kuchyni spadla a zůstala ochrnutá, až do prvého zjevení Panny Marie (25.3.1921). Té noci se její sestra Alice probudila hlukem a světlem. Marta jí tehdy řekla: "To světlo je krásné, ale já jsem viděla Pannu Marii."
   Od té doby Marta všechny prosby předkládala přes Marii. Věděla, že Ježíš nikdy neodolá přímluvě své Matky. Zvlášť v posledních rocích Martina života se zjevení Panny Marie zintenzivňovala.
   Roku 1921 Marta vstala a naučila se znovu chodit. 3.10.1926 znovu těžce onemocněla. Dostala poslední pomazání. Tři týdny ležela v hlubokém bezvědomí. V podvědomí ji třikrát navštívila sv. Terezie z Lisieux, která jí oznámila, že nezemře, ale má splnit misi, kterou rozšíří do celého světa. 25.3.1928 Martě definitivně ochrnuly nohy. Stolař jí udělal divan, na kterém ležela až do smrti.
   Od března 1928 nemohla sníst žádnou stravu. Všechno vyzvrátila. Nemohla vůbec polykat ani trávit. Nemohla nic vypít, ani čistou vodu. Od té doby nemohla ani spát. Lékaři byli bezradní. Nedovedli si vysvětlit, odkud symptomy pocházejí, ani to, že nevedou k smrti.
   Jeden druh potravy však Marta nemohla odmítnout - byla to Eucharistie. Bez ní by nežila. Farář z Chateauneufu jí jednou-dvakrát týdně přinášel v doprovodu dvou ministrantů Nejsvětější svátost. Kněží, kteří měli to štěstí, že Martě podávali Eucharistii, pozorovali, že do ní vcházela přímo, bez polknutí. (To mohou dosvědčit i mnozí jiní svědkové.)
   Roku 1930 zaslechla Marta vnitřní hlas Spasitele: "Chceš být jako Já?" Marta ochotně odpověděla, že se Mu chce podobat. Potom viděla z Ježíšova Srdce vycházet kopí, která se změnila na paprsky. Tyto paprsky probodly Martino tělo. Ježíš jí ještě položil na hlavu svoji trnovou korunu. Od tehdy byla Marta na těle poznačená stigmaty. Každý pátek během 51 roků ve svém těle a duši prožívala Ježíšovo umučení.
   Marta ronila krvavé slzy. Každý večer jí na povlak k hlavě položili ubrousek. Druhý den na něm byly krvavé skvrny. Vždy! Odkud se brala tato krev, která tekla celé půlstoletí?
   Umučení se u Marty začínalo ve čtvrtek večer a končilo se v neděli, ke konci života až v pondělí. Během tohoto období byla jakoby mrtvá. V tomto stavu ji lékaři vyšetřili několikrát. Ordinariát z Valence ustanovil komisi. Výsledky ohlásili do Říma.
   Toto jednoduché vesnické děvče dostalo dar číst v lidských srdcích a radit v duchovních věcech. K ní se chodil radit prezident de Gaulle, kardinálové, biskupové, filozofové, vědci. Viděla do budoucnosti, ale nemělo to nic společného s věštěním.
   Od Panny Marie dostala vnuknutí založit v obci katolickou školu. R. 1934 takovou školu otevřeli pro 7 žáků. Později se škola rozrostla a měla tisíc žáků.
   Tady je jeden příklad, jak Marta pracovala:
   Abbé Finet přinesl Martě 10.2.1936 obraz. Marta mu oznámila:

   -Abbé, Bůh od vás něco žádá. Máte přijít sem do Chateauneufu a založit zde první "Ohnisko lásky".
   - Já, slečno? Ale vždyť já nepatřím do této diecéze! Jsem z Lyonu.
   - Když to Bůh chce, není to přece žádná překážka.
   - Co mám však dělat?
   - Mnoho věcí, například duchovní cvičení.
   - Taková třídenní soustředění by mohla být dobrá.
   - Panna Maria si přeje celých pět dní.
   - Jak ale ta duchovní cvičení ohlásíme?
   - To si vezme na starost Panna Maria. Ježíš udělí výjimečné milosti. Nemusíte nic propagovat.
   - Kdy se uskuteční první soustředění?
   - V pondělí 7. září. Potrvá do odpoledne v neděli 13. září.

   A tak se také stalo. 7. září přišlo na duchovní cvičení 33 žen a děvčat.
   Dnes existuje 70 Ohnisek lásky na všech kontinentech.
   Martě přibyla k utrpení ještě i slepota.
   Marta prosila Pannu Marii o přímluvu za vyléčení různých lidí, což se také stalo.
   Od stigmatizace k ní začaly přicházet návštěvy ze širokého okolí. Někdy přijala až 60 osob denně. Přitom všem se neustále usmívala. Lidé k ní chodili čerpat sílu.
   Martě přicházejí dopisy z celého světa. Simone jí je nahlas čte: výkřiky o pomoc od lidí v každém věku, žádosti o radu, prosby, poděkování. Marta poslouchá a diktuje odpovědi. Povzbuzující, posilující, radí, utěšuje.
   Přicházejí balíky. Je jich plná místnost: potraviny, oblečení, růžence... Marta je posílá dál do Ohnisek lásky nebo chudým, vězňům, malomocným, misionářům.
   Poslední umučení se odehrálo na první pátek 6. února 1981, kdy také zemřela. Na Martin pohřeb přijelo pět biskupů, dvě stě kněží a tisíce lidí, kteří jejím prostřednictvím znovu uvěřili nebo silou její mystiky se prohloubila jejich víra.
   Marta Robinová 51 roků nejedla, nepila, nespala. Ale ne proto, aby si hrála na fakíra. Žila len z Eucharistie. 51 roků žádný spánek, žádná strava, ale ustavičné přemýšlení.

   Se "silou tohoto Pokrmu" se setkáváme ve zkušenostech lidí odedávna. Jen nám to připadá fantastické a nereálné. Takovou starou vzpomínkou může být i životopis sv. Marie Egyptské ze 3. století. V něm se vypráví, že na sklonku svého života bydlela kajícnice Marie Egyptská na poušti a jednou ročně jí svatý opat Zosimos přinášel Tělo Páně, což jí k životu postačovalo. ^[4]

   Jinou ženou, která po dobu 35 let žila pouze z každodenní Eucharistie, je Terezie Neumannová (1898-1962) z německého Konnersreuthu. Jaký byl její život? ^[5]

   Terezie se narodila 8. dubna 1898 v Konnersreuthu jako první z jedenácti dětí v chudé krejčovské rodině.
   R. 1918 při hašení požáru si vykloubila páteř, což způsobilo její postupné ochrnutí. Od té doby byla upoutaná na lůžko v rodném domě. Pokusy o vyléčení v nemocnici byly bezvýsledné. Uprostřed března r. 1919 se k ochrnutí přidružila úplná slepota. Chorobu snášela trpělivě.
   Každodenně se modlila za blahořečení Terezie z Lisieux. Když se to stalo, 29. dubna 1923, Terezie se o tom dověděla ve spánku, jakoby se někdo dotknul její podušky. Probudila se a najednou viděla. Opět mohla číst.
   Ochrnutá však zůstala nadále, křeče ještě zesílily. Už mohla ležet pouze na zádech. Od dlouhého ležení měla na zádech a na nohách velké rány. Levá noha začala hnisat, trvalo to půl roku. Lékař se obával, že jí budou muset amputovat nohu (duben 1925).
   17. května 1925 se náhle posadila na posteli. S pomocí příbuzných udělala několik kroků. Svému duchovnímu otci - faráři Naberovi řekla, že uviděla zázračně krásné světlo, ze kterého k ní promluvil nějaký hlas a ptal se, jestli se chce uzdravit. Řekla, že pokládá za dobré všechno, co přichází od milého Pána Boha, který nejlépe ví, co je dobré. Potom ten hlas pokračoval:
   "Dnes smíš zažít malou radost. Můžeš si sednout. Zkus to, já ti pomohu. Můžeš i chodit, ale trpět budeš ještě mnoho... Utrpením se zachrání víc duší než kázáními."
   Když šla 11. června opět do kostela, polovina vesnice se shromáždila na trhu. V noci 30. září 1925 se jí znovu ukázalo světlo a vlídný hlas jí oznámil, že od nynějška bude chodit bez cizí pomoci. Ráno, k úžasu rodičů, odešla do kostela.
   13. listopadu 1925 přizvaný lékař Dr. Seidl zjistil, že Terezie má zánět slepého střeva a hrozí jeho prasknutí. Přikázal, aby ji převezli k okamžité hospitalizaci a operaci do nemocnice ve Waldassenu. Podle svědectví přivolaného kněze - faráře Nabera, Terezie přednesla svoji prosbu: "Svatá Terezie, ty mi můžeš pomoci. Už jsi mi nejednou pomohla. Mně je to jedno, ale slyš, co dělá moje matka."
   Tehdy se opět ukázalo světlo a promluvil hlas:
   "...aby svět poznal, že existuje i vyšší zásah, nyní tě nebudou muset řezat. Vstaň, běž hned do kostela a poděkuj Bohu!"
   Terezie vstala a odešla do kostela. Druhý den ji vyšetřil Dr. Seidl a její zdravotní stav ho překvapil.
   Terezie Neumannová od září 1927 až do konce svého života, tedy 35 roků, žila bez jakéhokoli jídla a nápojů! Její jedinou stravou bylo každodenní sv. přijímání. Už předtím, od Vánoc r. 1926, definitivně odmítala potravu. V červenci 1927 byla Terezie (s jejím souhlasem a na podnět ordinariátu v Regensburgu) pod přísnou kontrolou lékařské komise a čtyř sester pod přísahou celých 15 dní (člověk může bez potravy a tekutin vydržet maximálně 11 dní). Během těchto 15 dní Terezii co nejpřísněji kontrolovali podle lékařských a církevních směrnic vždy dvě sestřičky. - Měřili i ústní vodu, kontrolovali vše vyloučené.
   Fotografovali krvácející stigmata, zkoumali i krev. Během těchto 15 dní komise nezjistila žádné přijímání potravy! Na začátku pokusu vážila 55 kg, po pátečním utrpení její váha klesla jednou na 51 kg, jindy na 52,5 kg, a po ukončení experimentu opět vážila 55 kg.

   V posudku preláta Dr. Franze X. Mayra, vysokoškolského profesora chemie, biologie a geologie, se píše: "Terezii Neumannovou znám už téměř 11 roků... Ani neuvědomělý podvod nepřichází v úvahu. Je psychicky zdravá. K vyšetřování z r. 1927 Dr. Seidl a Dr. Ewald, jakož i příslušný biskupský úřad uvádějí, že všechny čtyři sestřičky, které vykonávaly pozorování, byly pod přísahou a svou úlohu svědomitě a bez výhrad splnily. V období od 14. do 18. července 1927 Terezie Neumannová nepřijala žádnou přirozenou, ať už pevnou nebo tekutou výživu. Vyšetření se provádělo v nejteplejší časti roku. Za normálních okolností by se u ní už po několika dnech dostavil mučivý pocit žízně. Především by byla musela začít rapidně chřadnout už po prvním pátku v důsledku větší ztráty krve. Během celého vyšetření u Terezie vůbec nezaznamenali pocity hladu a žízně. Bez váhaní je možné tvrdit, že člověk, který tak skvěle přežije 15-denní úplnou hladovku, jistě nejí ani jindy, odkázaný na obvyklou stravu, a že je mu možné uvěřit, když tvrdí, že je schopný žít i bez stravování."
   Eichstättský zubní lékař Dr. Richard Diener v odborném posudku tvrdí, že v Terezině ústní dutině nebyla žádná obvyklá bakteriální flóra, kterou vnáší potrava. Usuzuje, že je vyloučené, aby přijímala potravu ústy.
   Roku 1926 se u ní objevila stigmata. Na nohách, na rukou, na boku i na obličeji. Stigmata jí zůstala až do konce života.
   Její ošetřující lékař - zdravotní rada Dr. Seidl z Waldsassen změřil její ránu na boku: měřila 31 x 3 cm. Stigmata pokládá za pravá a podle jeho názoru tyto mimořádné jevy není možné vysvětlit čistě přirozenou cestou.
   Primářka Dr. Lea Ritterová z Regensburgu: "Stigmata s hysterií nemají nic společného. Stigmata Terezie Neumannové není možné vysvětlovat jako přirozená. S tím souhlasí i dvorní rada, prof. Tschermak von Seyssenegg."
   Posudek preláta Dr. Franza X. Mayra, který vypracoval pro biskupa Michala Buchbergera: "Pokud jde o stigmata (Terezie), musím zdůraznit, že rány, které jedenáct roků zůstávají téměř nezměněné, které se nikdy nezapálí a ani nehnisají, na druhé straně však odolávají všem lékům, nemohou být medicínské rány."
   Pater Gemelli, rektor Katolické univerzity v Miláně, se o Tereziných stigmatech vyjádřil v tom smyslu, že nemohla vzniknout ani uměle, ani sugescí a že se nezjistily ani sklony k hysterii. Ani podle pozorovaní Jeho Eminence, kardinála Faulhabera, toto krvácení není uměle vyvolané.
   Jsou známé případy, kdy se Terezie Neumannová ve vizionářsko-extatickém stavu volně vznášela nad zemí. Ve dvou případech známe místo i svědky. Na chóre kaple opatství sv. Walburga v Eichstättu představená Benedikta von Spiegelová viděla, že Terezie se během proměňování ocitla ve výšce jednoho schodu. Druhý případ pozorovali při vizi o svátku Nanebevzetí Panny Marie - 15. srpna 1938 v klášteře Tirschenreuthe.
   Terezie Neumannová mívala v průběhu roku i sto vidění. Vize Kristova umučení, vize podle Evangelií, ze života apoštolů a svatých, duší zemřelých, pádu andělů, Nanebevzetí Panny Marie. Vize jí umožňovaly účast na velkých církevních slavnostech - např. na otevření Svatého roku v Římě, při vyhlášení dogmatu o tělesném Nanebevzetí Panny Marie, na slavnostech v Lurdech, v Lisieux a ve Fatimě.
   Extáze Terezie Neumannové se vyznačují důležitými znaky, kterými se podstatně odlišují od všech přirozených stavů transu, vytržení apod. - uvádí arcibiskup Teodorowitz.
   Farář Josef Naber: "Bez váhání položím i život za pravdivost mimořádných jevů, které jsem pozoroval na Terezii Neumannové."
   Terezie vizi nejen viděla, ale také slyšela. Pokud si slyšené zapamatovala, mohla slova i opakovat, a to v jazycích, které se nikdy neučila. O tom svědčí i kardinál z Ernakulamy (Indie), Dr. Joseph Parecatilla. Vychází při tom z osobních rozhovorů s Terezií. Terezie mu po vizi na otázku odpověděla v aramejštině (jazyku, kterým hovořil Kristus) Kristova slova. Např.: "Aba beedak appareth ruhi", což znamená: "Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!" - Foneticky reprodukovala slova sv. Terezie, nazývané Malá, která říkala portugalsky. - Při vizi Matky Boží v Lurdech mluvila nespisovnou francouzštinou. Prof. Wutz a dr. Gerlich zjistili, že slova odpovídají dialektu, kterým se mluví v oblasti Pyrenejí.
   Při svatém přijímání Terezii hostie v ústech zmizela bez polknutí, jen co byla vložena do úst. Potvrzuje to kněz Naber, vídeňský židovský obchodník Dr. Benno Karpeles a jiní.
   Terezie Neumannová zemřela 18. září 1962.

   Roku 1982 regensburský biskup vydal dekret, kterým potvrzuje převzetí povinností, souvisejících s procesem blahořečení Terezie Neumannové. V letech 1926 až 1962 za Terezií přicházelo denně i několik set osob.
   Denně mluvila osobně asi s osmi návštěvníky. Celkově se odhaduje, že Terezie poskytla rozhovor a útěchu asi 50.000 návštěvníkům. Asi 700-krát podstoupila páteční kalvárii. Statisíce lidí hleděly s vážností, z části otřesení, na obraz jejího utrpení. Při pohledu na krví zalitou tvář a krvácející stigmata se nejednomu vydraly slzy. K početným případům upevnění víry u katolíků i protestantů přibývaly oficiální konverze. Takto našel cestu ke katolické Církvi i lékárník Bruno Rotschild, žid, kterého později vysvětili na kněze.
   Dr. Fritz Gerlich, šéfredaktor mnichovských novin, historik, příslušník protestantsko-kalvínského vyznání, si předsevzal, že odhalí jakýkoli podvod, pokud by se v případě Terezie vyskytoval. Do Mnichova se vrátil jako biblický Pavel. Po něm přestoupila na katolickou víru i žena a jejich čtyři děti.
   Vídeňský židovský obchodník Dr. Benno Karpeles se nechal pokřtít a křestní kmotrou mu byla sama Terezie.
   Mnozí návštěvníci přišli jen ze zvědavosti, ale při odchodu navštívili chrám a přijali svátosti. Arcibiskup Michael Buchberger z Regensburgu říká: "Návštěvníci tu našli buď vyslechnutí anebo odešli s útěchou. Jiní našli víru a další se ve víře utvrdili."

   Když se kněz Naber zeptal Terezie: "Z čeho vlastně žiješ?", odvětila mu prostě: "Ze Spasitele."
   Diecézní biskup. kardinál Dr. Rudolf Graber, podtrhl eucharistické prameny života Terezie Neumannové, její eucharistickou zbožnost, která potvrzuje Ježíšova slova, že (jeho) Tělo je opravdivý pokrm a (jeho) Krev je opravdový nápoj. Proto první výzvou života Terezie Neumannové pro nás je uctívat a vzývat eucharistického Pána.

   Téměř 40-leté udržovaní se při životě výlučně svatou Eucharistií, její intuitivní poznání, vize, jak Kristus sestupuje v okamžiku proměňování, mystické vcházení a zachovávání ve formě chleba v těle jako by byly novým důkazem živé přítomnosti Krista ve Svátosti oltářní vloženým do naší pochybující současnosti, aby nás povzbudily k odevzdanosti ve víře ve "skryté Božství".

EUCHARISTIE A CÍRKEVNÍ SPOLEČENSTVÍ ^[6]

   34. Mimořádné shromáždění biskupského synodu v roce 1985 nalezlo v "eklesiologii společenství" ústřední a základní myšlenku dokumentů II. vatikánského koncilu.^[7] Církev putující po této zemi je povolána uchovávat a podporovat jak společenství s Trojjediným Bohem, tak společenství mezi věřícími. K dosažení tohoto cíle má Slovo a Svátosti, především eucharistii, z níž "stále žije a roste"^[8] a v níž zároveň vyjadřuje sebe samu. Není to náhoda, že výraz "communio" se stal jedním ze specifických pojmenování této vznešené svátosti (přijímání).
   Eucharistie se tedy jeví jako vrchol všech svátostí a vede k dokonalosti společenství s Bohem Otcem skrze ztotožnění se s jednorozeným Synem působením Ducha Svatého. S pronikavostí víry vyjadřoval tuto pravdu jeden významný autor byzantské tradice: v eucharistii, "na rozdíl od každé jiné svátosti, je tajemství [sdílení] tak dokonalé, že vede na vrchol všech dober: zde se nachází poslední cíl každé lidské touhy, protože zde dosahujeme Boha a Bůh se s námi spojuje tím nejdokonalejším způsobem".^[9] Právě proto je vhodné pěstovat v duši stálou touhu po eucharistické svátosti. Z toho vznikla praxe "duchovního přijímání" rozšířená v církvi již po staletí a doporučovaná svatými učiteli duchovního života. Sv. Terezie od Ježíše psala: "Když nejdete k sv. přijímání a neúčastníte se mše svaté, můžete přijímat duchovně… tak se do vás silně vtiskuje láska našeho Pána".^[10]

   35. Slavení eucharistie však nemůže být výchozím bodem společenství, neboť předpokládá již jeho existenci, upevňuje je a přivádí k dokonalosti. Svátost vyjadřuje takové pouto společenství jak v neviditelném rozměru, který nás v Kristu působením Ducha Svatého váže k Otci i mezi sebou, tak ve viditelném rozměru zahrnujícím společenství v učení apoštolů, ve svátostech a v hierarchickém řádu. Úzký vztah mezi neviditelnými a viditelnými prvky církevního společenství je konstitutivním rysem církve jako svátosti spásy.^[11] Pouze v tomto kontextu existuje právoplatné slavení eucharistie a opravdová účast na ní. Proto je niterným požadavkem eucharistie, aby byla slavena ve společenství, konkrétně v celistvosti všech jejích pout.

   36. Neviditelné společenství, i když podle své přirozenosti stále roste, předpokládá stav milosti, díky níž jsme se stali "účastnými na božské přirozenosti" (2 Petr 1,4), a praktikování ctností víry, naděje a lásky. Jen tak má totiž člověk společenství s Otcem, Synem a Duchem Svatým. Nestačí víra, ale je třeba setrvávat v posvěcující milosti a v lásce, a proto musí člověk přebývat "tělem i srdcem" v lůně církve;^[12] je totiž zapotřebí, jak řekl sv. Pavel, "mít víru, která se projevuje láskou" (Gal 5,6).
   Celistvost neviditelných pout je konkrétní mravní povinností křesťana, který se chce plně podílet na eucharistii a přijímat tělo a krev Krista. Tuto povinnost mu připomíná sám apoštol, když napomíná: "Proto musí každý člověk sám sebe zkoumat, a tak ať jí chléb a pije z kalicha" (1 Kor 11,28). Sv. Jan Zlatoústý vybízel věřící svou mocnou výmluvností: "I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním, i kdybychom se tisíckrát dotkli Pánova těla, nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů".^[14]
   V této linii Katechismus Katolické církve právem ustanovuje: "Kdo si je vědom, že se dopustil těžkého hříchu, musí přijmout svátost smíření, dříve než přistoupí k přijímání".^[13] Chci tedy znovu zdůraznit, že platí a vždy bude platit v církvi norma, v níž Tridentský koncil shrnul přísné napomenutí apoštola Pavla, totiž že k hodnému přijetí eucharistie, "pokud si je člověk vědom smrtelného hříchu, je nutné předcházející vyznání hříchů".^[15]

   37. Eucharistie a pokání jsou dvě úzce spojené svátosti. Jestliže eucharistie zpřítomňuje a svátostně zvěčňuje výkupnou oběť kříže, znamená to, že z ní vyplývá trvalý požadavek obrácení, osobní odpovědi na vybídnutí, se kterým se svatý Pavel obracel na křesťany v Korintu: "Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem!" (2 Kor 5,20). Tíží-li pak křesťanovo svědomí břemeno těžkého hříchu, stává se cesta pokání ve svátosti smíření závaznou k tomu, aby mohl přistoupit k plné účasti na eucharistické oběti.
   Úsudek o stavu milosti ovšem spadá pouze do pravomoci dotyčného člověka, neboť se jedná o hodnocení svědomí. Avšak v případech vnějšího jednání, které těžce, zřejmě a trvale odporuje mravní normě, nemůže se církev necítit ve své pastorační péči o dobrý společenský řád volána k odpovědnosti. Této situaci zřejmé mravní indispozice se týká norma Kodexu kanonického práva pojednávající o tom, že nemohou být připuštěni k eucharistickému přijímání ti, kteří "tvrdošíjně setrvávají ve zjevném těžkém hříchu".^[16]

   38. Církevní společenství, jak jsme již připomněli, je také viditelné a vyjadřuje se svazky, které vypočítává sám koncil, když učí: "Do církevní společnosti jsou plně začleněni ti, kdo mají Kristova Ducha a přijímají celou církevní strukturu a všechny prostředky spásy v ní ustanovené a v jejím viditelném organismu se spojují s Kristem - který ho řídí prostřednictvím papeže a biskupů - svazky vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství".^[17]
   Protože je eucharistie svrchovaným svátostným projevem společenství v církvi, vyžaduje, aby byla slavena v kontextu celistvosti mimo jiné i vnějších pout společenství. Zvláštním způsobem vyžaduje reálnost pout společenství ve svátostech, zvláště ve křtu a v kněžském svěcení, protože je "jakoby završením duchovního života a cílem všech svátostí".^[18] Není možné podávat přijímání osobě, která není pokřtěná nebo která odmítá celou pravdu víry v tajemství eucharistie. Kristus je pravda a vydává svědectví pravdě (srov. Jan 14,6; 18,37); svátost jeho těla a krve nepřipouští dvojakost.

   39. Kromě toho pro sám charakter církevního společenství a vztah, jaký k němu má svátost eucharistie, je třeba připomenout, že "eucharistická oběť, i když se vždy slaví v jedné konkrétní komunitě, není nikdy pouze slavností oné jediné komunity: ta totiž, jelikož přijímá eucharistickou přítomnost Pána, přijímá celý dar spásy, a tak se ukazuje, i když ve své stálé a viditelné partikularitě, jako obraz a pravá přítomnost jedné, svaté, všeobecné a apoštolské církve".^[19] Vyplývá z toho, že se eucharistické společenství opravdu nemůže uzavřít do sebe, jako by bylo soběstačné, nýbrž že musí zůstávat v souladu se všemi dalšími katolickými společenstvími.
   Církevní společenství eucharistického shromáždění je ve společenství s vlastním biskupem a římským veleknězem. Biskup je totiž viditelným principem a základem jednoty své místní církve. ^[20] Bylo by tedy zcela nedůsledné, kdyby svátost jednoty církve par excellence byla slavena bez opravdového společenství s biskupem. Sv. Ignác z Antiochie napsal: "Ať se považuje za jistou ta eucharistie, která se uskutečňuje pod biskupem nebo pod tím, kterého biskup pověřil".^[21] Stejně tak, protože "římský biskup jako Petrův nástupce je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících",^[22] je i společenství s ním niterným požadavkem slavení eucharistické oběti. Odtud pramení velká pravda, vyjádřená různými způsoby liturgií: "Každá eucharistická slavnost se vykonává ve spojení nejen s vlastním biskupem, nýbrž i s papežem, s biskupským sborem, se vším klérem a lidem. Každé platné slavení eucharistie vyjadřuje toto univerzální společenství s Petrem a s celou církví nebo je objektivně připomíná, jak je tomu v případě křesťanských církví odloučených od Říma".^[23]

   40. Eucharistie vytváří společenství a vychovává k němu. Když sv. Pavel psal věřícím v Korintu, poukazoval na to, jak je jejich rozdělení, které se projevuje při eucharistických shromážděních, v rozporu s tím, co slaví, s Večeří Páně. Proto je apoštol vybízel, aby uvažovali o pravé povaze eucharistie, aby je tak přiměl vrátit se k duchu bratrského společenství (srov. 1 Kor 11,17-34). Sv. Augustin tento požadavek opakoval, když připomínal slovo apoštola: "Vy jste Kristovo tělo a jeho údy" (1 Kor 12,27), a poznamenával: "Jste-li jeho tělem a jeho údy, leží na stole to, co je vaše tajemství; ano, vy přijímáte to, co je vaše tajemství".^[24] Z tohoto konstatování pak vyvozuje: "Kristus Pán (…) posvětil na svém stole tajemství našeho pokoje a jednoty. Kdo přijímá tajemství jednoty, ale neuchovává svazek pokoje, nepřijímá tajemství ve svůj prospěch, nýbrž jako důkaz proti sobě".^[25]

   41. Tato zvláštní schopnost podporovat společenství, jež je eucharistii vlastní, je jedním z důvodů, proč je tolik důležitá nedělní mše. O ní a jiných důvodech, jež ji činí základní podmínkou pro život církve a jednotlivých věřících, jsem psal v apoštolském listu o svěcení neděle Dies Domini^[26] a mimo jiné jsem připomínal, že pro věřící je účast na mši závazná, ledaže by jim bránila závažná překážka. Pastýřům se proto ukládá tomu odpovídající povinnost poskytnout všem možnost dostát tomuto přikázání.^[27] O něco později, v apoštolském listu Novo millennio ineunte, když jsem vytyčoval pastorační cestu církve na počátku třetího tisíciletí, jsem chtěl obzvláště vyzdvihnout nedělní eucharistii a zdůraznil jsem tvůrčí účinnost společenství: "Eucharistie je přednostním místem, kde se zvěstuje a rozvíjí společenství. Právě prostřednictvím slavení eucharistie se den Páně stává zároveň dnem církve, která pak může účinně působit jako svátost jednoty".^[28]

   42. Starost o církevní jednotu a její podpora je úkolem každého věřícího, který nachází v eucharistii jako svátosti jednoty církve oblast obzvláštní péče. Konkrétněji a s větší odpovědností se tento úkol týká pastýřů církve, každého na jeho stupni a v závislosti na jeho církevním úřadu. Proto vydala církev předpisy snažící se podpořit časté a plodné přistupování věřících k eucharistickému stolu a určit objektivní podmínky, za kterých se má udělení přijímání odmítnout. Péče o jejich věrné zachovávání se stává výrazem skutečné lásky k eucharistii a k církvi.

   43. Když přemýšlíme o eucharistii jako o svátosti církevního společenství, je tu jeden aspekt, který se nesmí pro svou důležitost přehlížet: mám na mysli její vztah k ekumenickému úsilí. My všichni musíme děkovat Nejsvětější Trojici, že v těchto posledních desetiletích byli mnozí věřící ve všech částech světa zaníceni vroucí touhou po jednotě mezi všemi křesťany. II. vatikánský koncil v tom na začátku dekretu o ekumenismu rozpoznává Boží dar.^[29] Byla to účinná milost, která uvedla do pohybu po cestě ekumenismu jak nás, syny katolické církve, tak i naše bratry z jiných církví a církevních společenství.

   Touha dosáhnout cíle jednoty nás pobízí, abychom obraceli pohled na eucharistii, která je svrchovanou svátostí jednoty Božího lidu, neboť je jeho přiměřeným výrazem a nepřekonatelným zdrojem.^[30] Při slavení eucharistické oběti církev pozvedá svou naléhavou prosbu k Bohu, Otci milosrdenství, aby daroval svým synům plnost Ducha Svatého, aby se tak v Kristu stali jedním tělem a jedním duchem.^[31] Při přednášení této prosby Otci světel, od nějž sestupuje "každý dobrý úděl a každý dokonalý dar" (Jak 1,17), církev věří v její účinnost, protože prosí ve spojení s Kristem, hlavou a ženichem, který bere naléhavou prosbu nevěsty za svou a spojuje ji s prosbou své vykupitelské oběti.

   44. Právě proto, že jednota církve, kterou eucharistie skrze oběť a přijímání Pánova těla a krve uskutečňuje, vyžaduje nevyhnutelně úplné společenství v poutu vyznání víry, svátostí a církevního vedení, není možné koncelebrovat tutéž eucharistickou liturgii, dokud nebude znovuobnovena celistvost těchto pout. Taková koncelebrace by nebyla platným prostředkem a mohlo by se ukázat, že je spíše překážkou k dosažení plného společenství, neboť oslabuje vědomí, jak jsme vzdáleni od cíle, a zavádí nebo schvaluje dvojznačnost té či oné pravdy víry. Cesta k plné jednotě se může vykonat pouze v pravdě. V tomto ohledu příkaz církevního zákona nenechává prostor nejistotám^[32] podle mravní normy vyhlášené II. vatikánským koncilem.^[33] Chtěl bych nicméně zdůraznit, co jsem řekl v encyklice Ut unum sint poté, co jsem zmínil nemožnost společného slavení eucharistie: "Přesto vřele toužíme po tom, abychom společně slavili jedinou eucharistii Páně, a tato touha se již stává společnou chválou, toutéž prosbou. Společně se obracíme k Otci a stále více tak činíme "s jedním srdcem"".^[35] Tento způsob jednání pak schválily oba kodexy, v nichž je s patřičnými úpravami brán v úvahu případ jiných, nikoli východních křesťanů, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví.^[36]

   46. V encyklice Ut unum sint jsem sám ocenil tento normativ, který umožňuje postarat se pomocí vhodného rozlišování o spásu duší: "Je pro nás důvodem k radosti si připomenout, že za určitých daných okolností mohou katoličtí kněží udělovat svátosti eucharistie, smíření a pomazání nemocných jiným křesťanům, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví, ale vřele touží tyto svátosti přijmout, svobodně o ně žádají a projevují víru, kterou katolická církev v tyto svátosti chová. Na druhé straně se mohou v určitých případech a za zvláštních okolností k těmto svátostem udělovaným služebníky církví, v nichž jsou tyto svátosti platné, uchylovat také katolíci".^[37]
   Je třeba dobře hledět na tyto podmínky, které nelze obejít, i když se jedná o zvláštní případy, protože odmítnutí jedné či více pravd víry o těchto svátostech, mezi nimi také nezbytnosti služebného kněžství k jejich platnosti, činí žadatele nedisponovaným k jejich legitimnímu přijetí. A také opačně: katolický věřící nebude moci obdržet přijímání v komunitě, jíž chybí platná svátost kněžského svěcení.^[38]
   Věrné dodržování všech stanovených předpisů v této otázce je projevem a zároveň zárukou jak lásky k Ježíši Kristu v Nejsvětější svátosti, tak k bratřím jiného křesťanského vyznání, kterým jsme povinni svědčit o pravdě, ale i k samému rozvíjení jednoty.

[1]	Vassula Ryden: "Opravdový Život v Bohu": "Pojď a navštiv Mne v Mém Domě", 12.5.1990; modifikováno http:///www.tlig.cz/msg/vass527.html
[2]	Katechismus katolické církve; Zvon, Praha 1995
[3]	Anton Selecký: "Bez jedla, vody a spánku"; M-Rosa 3-4; http://mrosa.szm.sk/341998/robinova.htm
[4]	Sv. Alfons de Liguori: "Vznešenosti Panny Marie" (Hlava 2, § 2: "Maria je naším životem také proto, že nám získává setrvání v dobrém") s odvolávkou na I. knihu "Životů Otců", "De vitis Patrum", l. 1.; ML 73, 671-690; Matice cyrilometodějská, Olomouc 2003
[5]	Anton Selecký: "Terézia Neumannová - Život z Tela"; M-Rosa 3-4; http://mrosa.szm.sk/341998/terkon.htm
[6]	ECCLESIA DE EUCHARISTIA, Encyklika Jana Pavla II. biskupům, kněžím a jáhnům, zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o eucharistii a jejím vztahu k církvi ze 17.04.2003, Kapitola 4 (text ČBK)
[7]	Srov. Závěrečná relace, II.C.1: L´Osservatore Romano, 10. 12. 1985, str. 7.
[8]	II. VAT. KONCIL, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 26.
[9]	MIKULÁŠ KABASILAS, Život v Kristu, IV, 10: SCh 355, 270.
[10]	Cesta k dokonalosti, kap. 35.
[11]	Cesta k dokonalosti, kap. 35.Srov. KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, List katolickým biskupům o některých aspektech církve jako společenství "Communionis notio", ( 28. 5. 1992), 4: AAS 85 ( 1993), 839-840.
[12]	II. VAT. KONCIL, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 14.
[13]	Homilie na Izaiáše, 6, 3: PG 56, 139.
[14]	Č. 1385; srov. Kodex kanonického práva, kán. 916; Kodex kánonů východních církví, kán. 711.
[15]	Proslov k členům Apoštolské penitenciérie a ke zpovědníkům římských patriarchálních bazilik (30. 1. 1981): AAS 73 (1981), 203. Srov. TRIDENTSKÝ EK. KONCIL, Sess. XIII., Decretum de ss. Eucharistia, kap. 7 a kán. 11: DS 1647, 1661.
[16]	Kán. 915; srov. Kodex kánonů východních církví, kán. 712.
[17]	II. VAT. KONCIL, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 14.
[18]	SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ, Summa theologiae, III, q. 73, a 3c.
[19]	KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, list biskupům katolické církve o některých aspektech církve jako společenství "Communionis notio", (28. 5. 1992), 11: AAS 85 (1993), 844.
[20]	II. VAT. KONCIL, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 23.
[21]	List Smyrnským, 8: PG 5, 713.
[22]	II. VAT. KONCIL, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 23.
[23]	KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, list biskupům katolické církve o některých aspektech církve jako společenství "Communionis notio", (28. 5. 1992) 14: AAS 85 (1993), 847.
[24]	Sermo 272: PL 38, 1247.
[25]	Tamtéž 1248.
[26]	Srov. č. 31-51: AAS 90 (1998), 731-746.
[27]	Srov. tamtéž, č. 48-49: AAS 90 (1998), 744.
[28]	Č. 36: AAS 93 (2001), 291-292.
[29]	II. VAT. KONCIL, dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, 1.
[30]	II. VAT. KONCIL, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 11.
[31]	"Učiň, abychom my, kteří se podílíme na jediném chlebě a na jediném kalichu, byli sjednoceni jedni s druhými ve společenství jediného Ducha svatého". Anafora liturgie sv. Basila
[32]	Srov. Kodex kanonického práva, kán. 908; Kodex kánonů východních církví, kán. 702; PAPEŽSKÁ RADA PRO JEDNOTU KŘESŤANŮ, Direktář pro ekumenismus (25. 3.1993), 122-125; 129-131: AAS 85 (1993) 1086-1089; KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, List Ad exsequendam (18. 5.2001): AAS 93 (2001) 706.
[33]	"Boží zákon zakazuje spoluúčast na bohoslužbě, jestliže škodí jednotě církve nebo obsahuje formální schvalování bludu, nebezpečí odpadu od víry, pohoršení nebo náboženské lhostejnosti." - II. VAT. KONCIL, dekret o katolických východních církvích Orientalium Ecclesiarum, 26.
[34]	Č. 45: AAS 87 (1995), 948.
[35]	Srov. II. VAT. KONCIL, dekret o katolických východních církvích Orientalium Ecclesiarum, 27.
[36]	Srov. Kodex kanonického práva, kán. 844 §§ 3-4; Kodex kánonů východních církví, kán. 671 §§ 3-4.
[37]	Č. 46: AAS 87 (1995), 948.
[38]	II. VAT. KONCIL, dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, 22.
[39]	Srov. Kodex kanonického práva, kán. 844; Kodex kánonů východních církví, kán. 671.

obsah | předchozí | další                                                          ..související téma 1-2 | 7-2 | 7-3 | 7-4
pointer_____________________________________________________________________________________