CÍRKEV - MYSTICKÉ TĚLO KRISTOVO

"A jeho (Ježíše) dal (Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy) jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá" (Ef 1,23)    V této části budeme hledat a nalézat Boží stopu v jeho Církvi jako mystickém Těle. Nalézt tuto stopu v hierarchii v čele s papežem bylo poměrně snadné, neboť se s nimi setkáváme osobně nebo zprostředkovaně pomocí masmédií. Podobně lze Církev snadno odhalit podle monumentálních staveb (viz část 9-1 a další z této sekce). Ale co je to anebo, kdo tvoří to tajemné Tělo Kristovo? Patříme i my do tohoto Těla anebo jsme jen přívěškem hierarchie, stádcem, o něž musí duchovní všech stupňů z Kristova příkazu pečovat, vést je a jako nesamostatné jí být vlastně "na obtíž"? Nebo naopak stačí pohled do zrcadla, abychom viděli sami sebe nebo bližní jako "ratolesti" podle Pánových slov: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic" (Jan 15,5)?    Na tomto místě - namísto odlehčeného textu jako v předchozí části - se naopak zahloubáme do teologických výkladů a různých pohledů. K tomu jsme - abychom podali katolicky pravověrný výklad - použili několika důležitých pramenů,[1] z nichž budeme porůznu čerpat.    Aniž bychom chtěli vynechat potřebný úvod, řekněme si hned na začátku, že budeme sledovat toto mystické Tělo z následujících zorných úhlů: - Církev jako Boží lid - Církev jako Kristovo tělo - Církev jako Kristova nevěsta - Církev jako církev Ducha Svatého - Církev jako obraz Panny Marie Úvod    Jako pro vznik Církve a pro způsob jejích začátků hrálo velevýznamnou úlohu rozhodnutí apoštolů vedených Kristovým Duchem, tak pro další vývoj Církve, pro její vnější podobu v průběhu staletí sehrálo ještě větší úlohu svobodné rozhodování lidí, kteří tvoří církevní společenství. Přitom je třeba rozlišovat mezi vysvěcenými (ordinovanými) a nevysvěcenými pokřtěnými. Všichni sice tvoří společenství nositelů Ducha, ale charakteristickým pro toto společenství je členění, které konečně odpovídá Kristově vůli a je ustanovením Kristova Ducha. Ordinovaní (vysvěcení) pokřtění mají přitom vykonávat službu, kterou neordinovaní nejsou schopní převzít. I když jejich vzájemný poměr nelze jednoduše označit slovy "autorita" a "poslušnost", přece ordinovaným pokřtěným přísluší jistá vedoucí funkce, která jiným nepatří. Důvod, proč jedni zaujímají na rozdíl od druhých vedoucí funkci, je třeba vidět v tom, že ordinovaní pokřtění představují Krista jako hlavu Církve, ať už v celé Církvi anebo v místních církvích, které představují a současně tvoří všeobecnou Církev. Nedá se jistě zabránit tomu, aby tento rozdíl nevedl k napětím, která mohou zavinit obě strany; na druhé straně může jít o přepjaté zdůrazňování vedoucí funkce, na druhé straně zase o nadměrnou kritiku anebo o odmítavý postoj. Vidíme však, že toto napětí nepřechází do rozdělení, pokud se zachovává jednota ve společném slavení Eucharistie. Druhý vatikánský koncil vyjádřil tuto skutečnost následovně (konstituce o Církvi "Lumen gentium", 8): "Jediný Prostředník Kristus zřídil a ustavičně udržuje svoji svatou Církev jako viditelný organismus víry, naděje a lásky na této zemi a skrze ni rozšiřuje pravdu a milost mezi všemi. Není však třeba pokládat za dvě (různé) věci společnost vybavenou hierarchickými ustanoveními a Kristovo tajemné tělo, viditelné společenství a duchovní pospolitost, Církev pozemskou a Církev oplývající nebeskými dary, neboť jde o jedinou složitou skutečnost, která sestává z lidského a božského prvku (srov. Pius XII., enc. "Mystici Corporis"; Pius XII., enc. "Humani generis", 1950, DS 3884n). Proto, vzhledem k nemalé podobnosti, se Církev přirovnává k tajemství Vtěleného Slova. Jako totiž (lidská) přirozenost, kterou na sebe v nerozlučné jednotě Boží Slovo vzalo, slouží za živý nástroj spasení, obdobným způsobem společenský organismus Církve slouží k růstu těla Kristovu Duchu, který ji oživuje (srov. Ef 4,16)."    Existují nejméně tři způsoby, kterými Církev představuje sebe samu a ve kterých vyjadřuje svou víru ve spojení božského s lidským, v přítomnost nebeského Pána ve viditelném společenství věřících: totiž obraz Božího lidu, dále obraz Církve jako Kristova těla a obraz Církve jako Kristovy nevěsty. Každý z těchto obrazů vyjadřuje jinou stránku Církve, ale pouze z jiného hlediska, z jiného úhlu pohledu. Společné je jejich přesvědčení o živém vztahu společenství věřících k nebeskému Pánu, přítomnému ve společenství v Duchu Svatém, a k jeho Otci. Církev jako Boží lid    Pojmem Církve jako "Božího lidu" se rozumí, že jde o společenství, které chtěl a utvořil Bůh, a které Mu má sloužit. Nemíní se jím určitá skupina věřících v Církvi, která stojí v protikladu k jiné, hierarchii tvořící skupině. Tímto pojmem se myslí celá Církev jako velká jednota.    Hranice probíhá mezi těmi, kteří jsou členy Božího lidu, a těmi, kteří jimi nejsou. Přitom je třeba dodat, že neexistuje přesná hranice mezi společenstvím, které nazýváme Božím lidem anebo lidem v Ježíši Kristu, a ostatními lidmi, kteří k tomuto Božímu lidu formálně nepatří. V jistém smyslu jsou všichni lidé, dokonce mnozí z nich mimořádně živým a intimním svazkem, spojeni s Církví jako Božím lidem. Bylo by osudným nedorozuměním, kdybychom hranici Církve jako Božího lidu rozuměli jako rozhraní vůči přirozeným národům, které vznikly na základě historických okolností. Takováto hraniční čára byla možná a nutná ve Starém zákoně, protože Boží lid byl omezený na Abrahámovy potomky. Nakolik je však novozákonní lid lidem podle Ducha, nestojí v protikladu k národům, ale k těm jednotlivcům a skupinám, které výslovně nechtějí mít žádný spásný vztah ke Kristu.    Přesvědčení, že prvotní křesťanská obec je novým Božím lidem, tvoří ve Skutcích apoštolů i Listech základní myšlenku. Lze ji jasně nalézt v řečech apoštolů Petra a Pavla (1 Petr 2,4-11; Gal 3; 4; 1 Kor 10,18; 2 Kor 6,16; Řím 4,1-25; 9,11; Fil 3,2n…). Ti hovoří o souvislosti mezi starozákonním Božím lidem a Církví a současně ukazují i na hluboký rozdíl mezi nimi.    V poapoštolském období byla myšlenka o Božím lidu převzata, ale neprohloubena.[2] Po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání počet dětí Izraele náramně vzrostl. V latinské Církvi pojem Církve jako Božího lidu vyzdvihovali Cyprián a Tertulián, zejména však Augustin. Tertulián brání proti gnostikům jednotu starozákonního a novozákonního Božího lidu.[3] Pravdou však je, kterou nelze přehlédnout, že už Tertulián začíná velmi zdrženlivě používat pojem lid pro Církev. Vždyť Církev je lidem jen jako Duchem naplněné společenství věřících v Krista. Proti ní nestojí jako protiklad cizí národy, jako tomu bylo v případě starozákonního Božího lidu, který se rasově a pokrevně odlišoval od ostatních národů, ale výhradně ti, kteří nemají účast na novém zrodu, kterým se lidé stávají členy tohoto nového lidu. Podle něho je nový Boží lid podstatně eucharistickým společenstvím. - Cyprián rozlišuje dvojí pojem lidu. Prvý podle něho vyplývá z uspořádání církevní obce při bohoslužbách a vztahuje se na laiky, kteří se s biskupem spojují v jednotě a zúčastňují se na eucharistické slavnosti jen jako přijímající. Druhý pojem je převzatý z Písma a míní se jím Církev jako duchovní lid věřících, který zaujal místo starozákonního Božího lidu. I toto druhé pojetí lidu úzce souvisí se slavením Eucharistie, neboť lid v tomto druhém smyslu se neustále představuje ve slavení Eucharistie. Představa o Božím lidu, naznačená v prvé Cypriánově tezi, se postupně čím dál víc ujímá. Pojem lidu získává čím dál víc význam "společenství laiků". Toto chápání postupně zastínilo v Starém zákoně platnou a v Novém zákoně ještě převládající představu o Božím lidu.[4]    Druhý vatikánský koncil se zabýval pojmem Církve jako Božího lidu ve zvláštní kapitole konstituce Lumen gentium 2. Přitom se zásadně dovolává souvislosti mezi starozákonním a novozákonním Božím lidem a poukazuje na místo z Petrova listu:    "Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je `vyvolený a vzácný´. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. Neboť v Písmu stojí: `Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.´ Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to `kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným´, ale i `kamenem úrazu a skálou pádu´. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu - k tomu také byli určeni.    Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste `vůbec nebyli lid´, nyní však jste lid Boží; pro vás `nebylo slitování´, ale nyní jste došli slitování. Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva" (1 Petr 2,4-11a). Koncil však současně s důrazem přiznává kvalitu Božího lidu, která mu přísluší na základě přítomnosti Ježíše Krista v Duchu.    Koncilní texty důrazně vyzdvihují eschatologický charakter Božího lidu. Podobně jako starozákonní Boží lid musel putovat pouští, aby došel do Zaslíbené země, musí i novozákonní lid putovat staletími, aby dosáhl přislíbené absolutní budoucnosti. Přitom se putování nesmí rozumět tak, jako by Církev směřovala staletími k svému poslednímu cíli, k završení světa, ale tak, že ve styku a dialogu se světem stále hlouběji poznává sebe, svůj dějinný profil přizpůsobuje daným požadavkům doby, své poselství a dvou podobu přenáší vždy nově do způsobu myšlení a vyjadřování generací, aktivně se zúčastňuje úloh dějin tím, že ohlašuje poselství Ježíše Krista a zasazuje se, aby se uskutečnilo v politickém, sociálním, hospodářském životě jakož i v oblasti individuálních, mezilidských a mezistátních, ale i mezicírkevních a mezináboženských, a také mezirasových vztahů.    Přes těžkosti v určení hranic Církve Koncil oprávněně vyzdvihuje, že existuje jen jeden jediný novozákonní Boží lid, právě tak jako byl jen jeden jediný starozákonní Boží lid. V dogmatické konstituci Lumen gentium 8 se prohlašuje, že Kristova Církev je jediná, a tu vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. Náš Vykupitel po svém zmrtvýchvstání pověřil její správou Petra (Jan 21,11). Jemu a ostatním apoštolům svěřil rozšiřovaní a vedení Božího lidu (Mt 28,18n). Navždy ji ustanovil jako sloup a základ pravdy (1 Tim 3,15). Přesvědčení, že existuje pouze jediný novozákonní lid, ale i nejistotu ve věci určení hranic vzhledem k těm, kteří do Církve nepatří anebo nejsou členy Církve v plné míře, vyjadřuje věta: "Církev, ustanovená na tomto světě jako uspořádaná společnost, existuje [subsistit - má svou konkrétní formu existence] v Katolické církvi, kterou vede Petrův nástupce a biskupové ve společenství s ním" (LG 8). Koncil zde ukazuje jako jeden z prvků sebechápání Církve konkrétní formu Božího lidu. Hned však dodává, že tato konkrétní forma existence Božího lidu v Katolické církvi "nevylučuje, že i mimo její viditelné struktury je možné najít víceré prvky posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově Církvi pobádají ke katolické jednotě" (LG 8).    Druhý vatikánský koncil svým pojmem Církve jako Božího lidu opravil zúženou, jednostranně hierarchicky orientovanou představu o Božím lidu, která vyrostla z liturgie a převládala v teologii, ale i celém církevním myšlení. Toto zúžené chápání Božího lidu odpovídalo v Církvi zdomácnělé představě, podle níž Církev sestává ze dvou skupin - vládnoucí a poslouchající. Prozrazuje to v řeči zažité slovo "Církev", pod nímž se především nebo téměř výlučně mysleli pouze představitelé hierarchie, a příslušníci Církve se dělili na kněze, případně biskupy, a "věřící", jako by Církev netvořili všichni příslušníci Církve a jako by i biskupové a kněží nebyli věřícími. Prohlášení 2. vatikánského koncilu zásadně odstranilo takové chápání Církve. Je nyní naším úkolem, tyto představy i prakticky překonat, ale přitom se nezříci struktury Církve, která v jádře pochází od Krista. Je třeba poznamenat, že jako zúžený pojem Božího lidu má své kořeny v liturgii, totiž v rozdílnosti funkce kněze a ostatních účastníků, tak i tento nově získaný obsažnější pojem ústí opět do liturgie, a vyzvedá spoluúčast a spolunáležení, přičemž nestírá rozdíl funkcí. Církev jako Kristovo tělo    Obraz o Církvi jako Božím lidu doplňuje obraz o Církvi jako Kristově těle. Chápání Církve jako Kristova těla nacházíme jen v Pavlových listech (srov. však Sk 9,4). Jako pojem lidu nalézá své doplnění v pojmu Kristova těla, neboť jen tento pojem zvládá představit celou důvěrnost svazku mezi Kristem a věřícími v Krista, tak z druhé strany je potřebné doplnit obraz Kristova těla představou o lidu, aby byl zdůrazněn rozdíl mezi Kristem a Církví jako společenstvím v něho věřících a aby se Církev mysticky neztotožňovala s Kristovou existencí, ale aby se především chápala jako živé společenství, které - byť proniknuté Kristem - přece směřuje k Otci, první božské Osobě, po cestě, kterou je Kristus. Pouze jednota mezi osobním a organizačním aspektem vyjadřuje plný pojem Církve.    2. vatikánský koncil věnuje této představě část 1.7 dogmatické konstituce o Církvi. V teologii patristického období především Augustin rozvinul chápání Církve jako Kristova těla.    V listech apoštola Pavla se setkáváme poměrně často s tímto symbolickým pojmem, ale ne vždy s tím jistým významem, ale s různými odstíny. Ve Starém zákoně a v apoštolské tradici apoštol nenašel obraz o Církvi jako organismu. Je to jeho vlastní výtvor; používá ho jinak ve svých hlavních listech a jinak v pastorálních listech. U Pavla nikde nenalezneme výraz o Církvi jako "mystickém" Kristově těle. Toto doplňující slovo se dostalo do teologie až později. Jeho význam byl dlouho neurčitý. Velmi často se označovalo eucharistické tělo jako tělo mystické a Církev jako skutečné, eucharistickým tělem utvářené Kristovo tělo.    Pavel mluví jednoduše o Kristových údech anebo o Kristově těle anebo i o těle v Kristu. Jeho tezi o Církvi jako Kristově těle najdeme v listech 1. Korinťanům a Římanům, dále v Efesanům a Kolosanům. Poslední dva rozvádějí tezi naplno. V 1 Kor 6 pohnulo apoštola falešné chápání křesťanské svobody, aby čtenářům vysvětlil, že křesťané jsou Kristovými údy, a tedy se sebou nemohou libovolně nakládat. Křtem se celý člověk ve své tělesné existenci stává vlastnictvím Pána, a tedy nemůže dělat, co se mu zachce. Duch Svatý utváří mezi Kristem a křesťanem takovou intimní jednotu, že křesťan patří Kristu tak těsně, že nad ním vládne Kristus a on Mu je zavázaný poslušností.    Na základě křtu žijí křesťané ve společenství s Kristem. To spočívá v tom, že obětní kalich při slavení Eucharistie představuje společenství v Kristově krvi a že lámání chleba při společných liturgických obřadech utváří společenství s tělem Ježíše Krista, to znamená vždy s celým Kristem. Svátostné tělo, resp. eucharistické tělo Ježíše Krista a Církev jako (mystické) tělo Ježíše Krista patří nerozlučně vjedno. - Své učení o Církvi jako Kristově těle popisuje Pavel nejpodrobněji v 1 Kor 12. Pavel vysvětluje tezi o jednotě darů podobenstvím. Tak jako je totiž lidské tělo jedno, a přece má mnoho údů, a tyto, i když jich je více, tvoří jen jedno tělo, tak je to i s Kristem. Pokřtění tvoří podle Pavla společenství v Duchu. Tvoří podle něj přímo jedno tělo, a to ne ledajaké, ale Kristovo tělo (1 Kor 12,12). Kristus a Duch jsou základem jednoty pro toto jedno, křtem utvořené tělo, pro toto jedno, křtem utvořené společenství věřících. Tento nový smysl jde ale až za obraz, když Pavel věřící v Krista nazývá nejen tělem, ale Kristovým tělem.[5] Podle toho křesťané tvoří tělo, které patří Kristu, a jako části tohoto těla jsou si navzájem údy.    Křest a Eucharistie včleňují věřící - každá svátost jiným způsobem - do už existujícího Kristova těla. Podle 1 Kor 12,13 jsme pokřtěni v jedno tělo. V Kristu jsme jako údy jeho těla. Církev je Kristovo tělo na kříži, nová "dimenze" dějin. Jediné Kristovo tělo na kříži je mocí Ducha Svatého přítomné v chlebu Pánovy večeře (Eucharistie). Tím je přítomno i to, co On v sobě uchovává - nová, Jím otevřená dimenze. U věřících, kteří se účastní Pánovy večeře, se Kristovo tělo na kříži prostřednictvím svátostného těla projevuje jako jeho "sestava", jako jeho tělo. - Apoštolovo mystické chápání Krista má svůj konkrétní původ v zážitku před Damaškem. Tady zažil, že se Kristus ztotožňuje s těmi, které Šavel dosud pronásledoval (Sk 9,4n).    Od uvedených textů se odlišují statě v Listu Efesanům a Kolosanům, a to tím, že se v těchto listech Církev formálně označuje jako Kristovo tělo (Ef 1,23), zatímco tělo "v Kristu" chybí, dále tím, že se Kristus označuje jako hlava Církve (Kol 1,18; Ef 1,22; 4,15n). Církev také Pavel nazývá Kristovým tajemstvím (Ef 3,4), nakolik se v ní splnil věčný Boží plán - plán spásy všech lidí, židů i pohanů. Když Bůh ustanovil Ježíše Krista - prostřednictvím kterého stvořil vesmír a všechno skrze Něho smířil - i za hlavu Církve, která je jeho tělem, náplní (pleroma) toho, který všechno ve všem naplňuje (Ef 1,22n; Kol 1,18n), se jeví "Církev jako nebeská skutečnost naplněná božskými silami. V její existenci dosahuje Kristovo vykupitelské dílo, jemuž ona vděčí za svůj původ (Ef 2,13-16; 5,25n; Kol 1,20n), své završení ve sjednocení lidstva".[6]    Apoštolovy výklady o Církvi jako Kristově těle mají v obou listech ze zajetí víc paranetické cíle než v listech hlavních. Pavel odvozuje z jednoty s Kristem a křesťanů navzájem pravidla pro křesťanský život. Přitom je třeba slovu "hlava", převzatému z tehdejších představ, rozumět dvojím smyslem. Hlava je pramenem života a současně zobrazením funkce Ježíše Krista jako nejvyššího představitele, Pána Církve. Tato druhá funkce "nejvyššího představitele" se projevuje v tom, že sám Kristus ustanovil v Církvi základní funkce nebo služby (ministeria), které se proto nemohou chápat jako výsledky sociologického vývoje. Jak pojem Božího lidu, tak i obraz o těle ukazují, že Církev je jednotlivým členům nadřazená skutečnost, a ne jejich souhrn. Nově pokřtění se tedy vždy jen přidružují k už existující Církvi.[7] Církev jako Kristova nevěsta    Na pozadí Starého zákona apoštol Pavel rozvíjí další obraz o Církvi jako Kristově nevěstě. Ve Starém zákoně se často představuje poměr Boha k jeho lidu obrazně jako manželský svazek. Tento obraz použil poprvé Ozeáš (Oz 1n). Ezechiel (Ez 6,23) ho rozvádí obšírně a názorně. Izaiáš kreslí obraz milenky z mládí, kterou Bůh přijímá s věčným milosrdenstvím.[8] Podle Pavla je poměr muže k ženě, jak je představen v Genezi, jakýmsi znázorněním poměru mezi Kristem a Církví.[9] Pavel mění starozákonní obraz, který už nevztahuje na Boha, ale na Ježíše Krista. V 2 Kor 11,2 popisuje své působení jako činnost duchovního otce korintské obce. Jako takový se úzkostlivě stará, aby svou duchovní dceru, křesťanskou obec v Korintě, přivedl k ženichovi, Kristu, jako neposkvrněnou pannu. Hodinou uvedení do ženichova domu je parusie. Panenství podle výkladu apoštola spočívá v čistotě a neporušenosti víry. Nejobšírněji mluví Pavel o tomto obrazu v Ef 5,21-33. Zde představuje Církev jako Kristovu manželku. Kristus ji svou smrtí povýšil na snoubenku a manželku.[10] Oddanost Ježíše Krista své nevěstě-Církvi v oběti na kříži, ve vzkříšení a v seslání Ducha není jednorázový, přechodný skutek. Jeho oddanost nikdy nepřestane, neboť jeho dávající láska nikdy neochabuje. On pro svou nevěstu žije, chrání ji a opatruje jako vlastní "já". Živí ji silou svého slova, ale především svým Tělem a Krví v Eucharistii. Protože jí dává své tělo a svou krev, stává se s ní skutečně jedním tělem. Jednota mezi Kristem a Církví převyšuje důvěrností, silou a trváním každé manželské společenství. Jednota muže a ženy je jen obrazem jednoty mezi Kristem a Církví.    Konečně, je to Duch Svatý, totiž sama zosobněná božská síla lásky, kterou k sobě Kristus poutá Církev. Nevěsta se účastní Kristovy slávy, která však ještě není zjevná. V parusii vyjde Kristus z nebe v ústrety své nevěstě, by ji se sebou spojil. Eschatologický význam zásnub nacházíme už v Ef 5,31 a 2 Kor 11,2. To je však zvláště jasné v posledních kapitolách Janova Zjevení (Zj 19,7n). Zde je vidět, že přišel čas Beránkovy svatby a nevěsta, totiž společenství vyvolených, se na ni vyzdobilo. V duchu volá plná touhy: "Přijď!" A slyší odpověď: "Ano, přijdu brzy!" (Zj 22,17.20). Potom se bude slavit Beránkova svatba (Zj 19,6-9; 21,2.9).    2. vatikánský koncil vyvozuje ze sebechápání (sebereflexe) Církve jako Kristova těla tento důsledek: "Všechny údy se s Ním mají spodobňovat, dokud v nich nebude ztvárněn Kristus (srov. Gal 4,19). Právě proto máme účast na tajemstvích jeho života, stávajíce se Mu podobnými; umíráme s ním a budeme s ním vzkříšení, a nakonec s Ním budeme kralovat.[11] Nyní ještě jako pozemští poutníci kráčíme v jeho šlépějích v soužení a pronásledování; jako tělo máme účast na utrpení hlavy, trpíme spolu s Ním, abychom spolu s Ním byli i oslaveni (srov. Řím 8,17)."[12] Církev je možné nazvat i společenstvím Kristových učedníků. Církev jako církev Ducha Svatého (Skutečnost přítomnosti Ducha Svatého; způsoby působení; Duch Svatý jako duše Církve; Církev jako svazek lásky)    Ježíš Kristus je v Církvi přítomný svých Duchem. Způsob zrození Církve odhaluje její podstatu. Co Duch Svatý učinil pro ustanovení Církve, koná i nadále v celém průběhu jejích dějin. Neustále v ní působí jako poslaný nebeským Otcem, jako dar, který dal Ježíš Kristus své Církvi, svému tělu. Neustálé působení Svatého Ducha můžeme poznat z příslibu, o kterém svědčí Janovo evangelium.    "Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mne už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat."    Řekl mu Juda, ne ten Iškariotský: "Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?"    Ježíš mu odpověděl: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl" (Jan 14,15-26).    "Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě nezeptá: Kam jdeš? Ale že jsem s vámi tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce.    Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.    Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne" (Jan 16,5-15). Jeho dynamiku můžeme pozorovat v účinkování, které o Duchu Svatém potvrzují Skutky apoštolů (např. Sk 4,1-22; 6,3.5n; 7,51.55; 8,29.39; 10,19.29; 13,2.9; 16,7). Podle svědectví dává Duch Svatý definitivní pověření k přinesení spásy pohanům (Sk 28,28). Zejména apoštolský sněm je dílem Ducha Svatého (Sk 15,28). Hlavní úlohou Ducha je vydat svědectví o Ježíši Kristu (Lk 24,44-49; Sk 1,4-8). Velmi důležitá je však okolnost, že Duch Svatý vydává svědectví prostřednictvím člověka, a tak jeho svědectví získává podobu lidského svědectví. To se ukazuje hlavně v Písmu svatém a v dogmatech Církve, jež se oboje připisuje působení Ducha Svatého. Působnost Ducha Svatého v Církvi je všeobecná. Není činný jen v ordinovaných služebnících (v nositelích funkcí), ale ve všech příslušnících Církve.    Přitom je třeba rozlišovat trojí druh působení: - ukazuje se v mimořádných, neobyčejných, nečekaných zásazích Ducha, jak o nich mluví 1 Kor 12. - projevuje se v každodenním životě křesťanů, zejména ve vzájemné obětavé lásce a ochotě nést Kristův kříž. - v úřední činnosti těch, kterým Kristus svěřil funkce čili služebné poslání (ministeria).    Účinkování Ducha Svatého bychom chápali velmi úzce, kdybychom je označovali jako omezenou buď na laiky nebo na klérus. 1 Kor svědčí o tom, že Duch působí ve všech vrstvách příslušníků Kristova společenství. Toto působení označujeme obvykle jako charisma. Charismata byla charakteristická pro křesťanskou obec v Korintě. Mají však význam pro každé období Církve, a setkáváme se s nimi ve všech stoletích. Lidé, kteří dostali takovéto dary, svědectví o Kristu svou silou překračuje obvyklé formy každodenního života. Charismatici jsou prvkem neklidu v církevním životě, je možné je nazvat duchovními nekonformisty. Do jisté míry je je možné porovnávat s těmi věřícími v Krista, které v užším slova smyslu nazýváme "svatými", pokud tím chápeme z nitra vycházející a hlavně z ohně lásky vyvěrající činnost. "Svatí" nejsou pohodlní ani pro své okolí, ani pro celou Církev, neboť jsou nepřáteli samolibé a pohodlné existence. Ale právě proto jsou nenahraditelní pro opravdový křesťanský život.    I když jsou charismata pro křesťanský život podle Božího Ducha důležitá, přece není lehké je jako takové poznat. I falešní proroci mohou vzít na sebe roucho pravých proroků. Proto musíme rozlišovat duchy (viz též část 7-15). Kristus označuje jako rozpoznávací znamení pravých proroků ovoce, které přinášejí. 2. vatikánský koncil vidí nebezpečí v subjektivismu, a proto členům církevní hierarchie klade za povinnost "všechno zkoumat a zachovat to, co je dobré" (Lumen gentium 12; srov. 1 Sol 5,12.19n).    Přes tuto kritickou poznámku je pro život věřících v Církvi velmi důležité, že se charismatici stále vyskytují, aby život neustrnul v neplodnosti. Vždyť i Písmo svaté vyhlašuje, že Církev je postavena na základě apoštolů a proroků (Ef 2,19n), a pod proroky přitom myslí lidi, které Duch Svatý zvláštním způsobem pohání a oduševňuje, kteří se umořují v bratrské službě. Je pravdou, že úkolem charismatiků je zapojit se do řádu celku tak, aby nebyla jednota společenství rozbita.    Působení Ducha Svatého v každodenním životě se projevuje vzbuzováním jednak ochoty vydávat svědectví o Kristu, jakož i pochopením tohoto svědectví. Popisuje se jako posila, útěcha, osvícení, otevření srdce; jako popud, díky kterému člověk uznává svůj hříšný stav, odvrací se od něho a přiklání se ke Kristu.[13] Duch Svatý uschopňuje člověka, aby řekl věřící "ano" Kristu jako Pánu. To je možné vyslovit jen pomocí Ducha Svatého.[14] Duch sám vydává v nitru lidské duše svědectví o tom, že Kristus je Boží Syn.[15] Duch Svatý se modlí v nejhlubším nitru člověka nevyslovitelnými vzdechy i tehdy, když člověk sám před Bohem oněmí.[16]    Apoštol Petr vidí ve vylití Ducha splnění starozákonních proroctví, jak to zdůrazňuje ve své řeči o Letnicích. Duch účinkuje i na ordinované. Přestože sám Kristus připravil úřední funkce nebo služby (ministeria) v Církvi, svou skutečnou podobu získaly až sesláním Ducha Svatého. Proto právní (jurisdikční) prvek v Církvi je účinkem Ducha, a není tedy zásadně v protikladu k jeho charismatickému působení. Činnost Ducha se proto projevuje právě tak v charismatických událostech, jako i v institucionálních prvcích.[17] A tak je Duch Svatý právě tak principem svobody jako i autority (čili úřadu). V něm jako v životním principu Církve spočívá jednota úředního i neúředního, tedy celého života Církve.    Druhý vatikánský koncil podává v dogmatické konstituci o Církvi Lumen gentium, čl. 4, trvalé působení Ducha Svatého v Církvi takto:    "Po dokončení díla, kterým Otec pověřil Syna na zemi (srov. Jan 17,4), sestoupil o Letnicích Duch Svatý, aby Církev neustále posvěcoval a aby tak věřící prostřednictvím Krista měli v jednom Duchu přístup k Otci (Ef 2,18). On je Duchem života, pramenem živé vody, která proudí do věčného života (srov. Jan 4,14; 7,38n). Skrze něho Otec oživuje vinou zatížené lidi, aby jejich smrtelná těla vposledu vzkřísil v Kristu (Řím 8,10n). Duch přebývá v Církvi a v srdcích věřících jako v chrámě (srov. 1 Kor 3,16; 6,19). Modlí se v nich a vydává svědectví, že je Bůh přijal za své děti.[18] Uvádí Církev do tajů vší pravdy (srov. Jan 16,13), sjednocuje ji ve společenství a v službě, udržuje ji v řádu a vede ji různými hierarchickými a charismatickými dary a vyzdobuje ji svým ovocem.[19] Silou evangelia omlazuje Církev, stále ji obnovuje a vede ji k dokonalé jednotě s jejím Ženichem. Neboť Duch i Nevěsta říkají Pánu Ježíši: "Přijď!" (srov. Zj 22,17).    Díváme-li se na Církev jako na nástroj spásy, Duch Svatý používá jako nástroje své spasitelné působnosti k tomu uschopněné členy Církve. Co ti konají jako použité nástroje, nevykonávají především pro sebe, ale pro druhé.    Díváme-li se na Církev jako na společenství věřících, vidíme společenství spasených vírou. I v tomto případě působí Duch Svatý, a to milostí, kterou vlévá věřícím v Krista. Ale toto působení slouží především ke spáse těch, jichž se sám zmocnil.    Každá činnost, která slouží pro vlastní spásu, slouží i pro spásu jiných, a opačně, každá služba spásy pro druhé slouží i pro vlastní spásu. Člověk jedná vždy jako individuální i jako sociální bytost.    Od Augustinových časů se poměr Církve k Duchu Svatému vyjadřuje slovy, že Duch je duší, tj. životním principem Církve. Teologie tuto formulaci převzala, takže se dostala i do textů 2. vatikánského koncilu. Duch Svatý má k Církvi podobný vztah jako duše k tělu. Nesmíme ale přehlížet analogický ráz tohoto tvrzení. Tento obraz chce vyjádřit, že Církev je tím, čím je, skrze Ducha Svatého. Skrze něj dostává své "já", v něm vlastní svou individualitu. Církev se při tom chápe jako osobní bytost, jako společenství, které existuje téměř jako osoba, a stává se jí hlavně tím, že má jako hlavu Krista. Duch Svatý, o němž se tvrdí, že byl Církvi dán, že v ní přebývá, že ji naplňuje, že se v ní modlí, že učí a vede, - dává Církvi život, pohyb a účinnost. Duch a Církev přitom nejsou spojení jako duše a tělo v jeden jednotný podstatný celek. I když dění v Církvi, nakolik je vůbec církevním děním, je dílem Ducha, je zároveň i dílem člověka. Duch se neztotožňuje se společenstvím. Nestává se prvkem v jednotě spojeného množství věřících. Jako neexistuje kristologický panteismus, tak neexistuje ani pneumatologický panteismus.[20]    Vztah Církve k Duchu Svatému se přibližně dá vyjádřit analogií k tajemství Nejsvětější Trojice a ke vtělení formulací, kterou vyslovil H. Mühlen: "Jedna osoba v mnoha osobách." Zatímco o Trojici musíme říci: Jedna přirozenost ve třech Osobách, a o Ježíši Kristu: Jedna Osoba ve dvou přirozenostech, můžeme říci o Církvi, co se týče jejího vztahu k Duchu Svatému: Jedna osoba v mnoha osobách. Navíc je třeba ještě zdůraznit, že vztah Ducha Svatého k Církvi získává zvláštní charakter tím, že Ducha Svatého chápeme jako vzájemnou lásku mezi božskými Osobami. Tím se Církev jeví jako společenství lásky. Láska je nejhlubším tajemstvím Církve. Církev je svazkem lásky ne proto, že se její příslušníci sjednocují, ale je svazkem, který uzavřela Boží láska a který předchází každé lidské rozhodnutí. Církev je spásu zaručující Matka. Tedy je před všemi jednotlivci. Na druhé straně je i bratrstvem, ve kterém se jednotlivci sdružují. A tak je darem lásky shora a odpovědí lásky zdola, nebo z historického pohledu: Je to zděděné a přece vždy znovu utvářené společenství lásky. Tuto kvalitu Církve má na mysli Písmo svaté, když ji často označuje jako "bratrství" a když znovu a znovu zdůrazňuje bratrskost (blíženství, blíženectví).[21]    Osobitý charakter Církve, že je svazkem lásky, se nijak neprotiví skutečnosti, že v ní existuje rozkaz a poslušnost, protože k člověku se sklánějící Boží láska je pro něj závazná. Pokaždé, když se Bůh dává, ukládá člověku povinnost a zodpovědnost. A proto toto dávání může být pro člověka - jako každá pozemská láska - i obtíží, zátěží. Představuje totiž příkaz, aby se člověk vymanil ze svých hříchů a z lidské nedostatečnosti a odevzdal se Bohu. Tak láska získává podobu přikázání. Závazný charakter lásky, která se v Církvi zmocňuje člověka prostřednictvím Ježíše Krista ve Svatém Duchu, je zachycen v právní (jurisdikční) podobě Církve. Církevní právo zavazuje člověka k lásce. V právním řádu Církve je současně podán způsob, jakým se má a jak se může splnit povinnost lásky v různých situacích církevního společenství i jednotlivce. - Podle Pavla láska a pouze láska má věčnou budoucnost (1 Kor 13,8.13). V absolutní budoucnosti nebude láska potřebovat žádné právní směrnice, neboť účastí na všemocné Lásce, kterou je Bůh, se bude neustále a vždy intenzivněji uskutečňovat vedená nazíráním, jež ji bude stále správně orientovat. Církev a Panna Maria    Církev si už dávno všimla paralel mezi životem Panny Marie a činnostmi a osudy Církve (uvádí je i níže citace z Lumen gentium); nezůstaly jí skryty. Podobně jako Církev nacházela při sebereflexi své předobrazy ve Starém i Novém zákoně, podobně je nacházela i pro Pannu Marii. Velmi často určitá biblická místa vztahuje jak na Pannu Marii, tak skutečně nebo přeneseně i na sebe, Církev. Jejich výčet je značný a vydal by na samostatnou publikaci. Namátkou uveďme: podoba Zvěstování (početí Boha v těle) a hlásání Božího slova Církví (početí Boha v duši); Maria dává Krista světu - Církev dává eucharistického Krista věřícím; Mariin útěk do Egypta připomíná nesvobodnou Církev ve světě (podzemní, pronásledovanou, perzekuovanou); Pannu Marii vidíme jako Tu, která je v kontaktu s Duchem Svatým: při Zvěstování ("Duch Svatý na tebe sestoupí") nebo o Letnicích. Mariino evangelium je jednoduché; říká: "Učiňte, co vám řekne!" (Jan 2,5).    Svatý Otec Jan Pavel II. věnoval Matce Boží několik významných dokumentů. Z nich jako základní mariologickou učebnici označme encykliku Redemptoris Mater (Matka Vykupitele) a rovněž encykliku Mater Ecclesiae (Matka Církve), v nichž bohatě, odborně, přehledně a v širokém záběru zpracovává mariánské téma Církve; dalšími zdroji je dogmatická konstituce o Církvi 2. vatikánského koncilu Lumen gentium nebo dokumenty papežů, z nichž jmenujme alespoň Pavla VI. a encykliku Christi Matri nebo jeho apoštolské listy Signum magnum a Marialis cultus.    Osobnost Panny Marie sloužila a slouží Církvi při řešení mnoha kristologických otázek dnes i v minulosti, zvláště to bylo při formování Apoštolského vyznání víry v Niceji, a při dokazování a zdůvodňování v boji s různými herezemi (viz též část 7-11). Dávný autor proto nadšeně jásá: "Maria, ty jediná jsi potřela všechny bludy!"    Z údajů Písma[22] o Mariině životě vyplývá celá řada teologických poznatků, týkajících se Mariina panenství, jejího vztahu k Bohu (svatosti), jejího poměru k Církvi a jejího uctívání v liturgii a v křesťanském životě. Co se týče především Mariina mateřství, novozákonní texty jsou svědectvím o historičnosti Ježíše Krista a určují historické místo jeho života. Může se zdát nápadným, že nikde není zmínka, že by byl Ježíš někdy oslovil Marii jménem matka. Zde je třeba zdůraznit, že před tělesným mateřstvím Mariiným má přednost její duchovní společenství s Kristem. Augustin[23] poukazuje na to, že Maria už dávno před tělesným početím byla spojená se svým Synem. Ve svém díle De sancta virginitate (3)[24] tento církevní Otec říká: "Maria je blaženější proto, že přijala víru v Krista,[25] než proto, že počala Kristovo tělo.[26] Mateřská blízkost by jí nebyla užitečná, kdyby nebyla nosila Krista ve svém srdci." K tomuto vyššímu hodnocení početí ve víře před početím v těle se církevní Otcové stále vraceli.    Druhý vatikánský koncil v dogmatické konstituci o Církvi Lumen gentium v čl. 56 vyhlašuje:    "Otec milosrdenství chtěl, aby vtělení předcházel souhlas předurčené matky, a tak, jako žena přispěla k smrti, aby přispěla i k životu. To se jedinečným způsobem vztahuje na Ježíšovu Matku, která přinesla na svět samotný vše obnovující Život a dostala od Boha dary, důstojné tak vznešeného úkolu. Proto se nelze divit, že se u svatých Otců ujal zvyk nazývat Bohorodičku celou svatou a bez jakékoli poskvrny hříchu, jakoby nové stvoření, dílo Ducha Svatého. Poněvadž byla od první chvíle svého početí obdarovaná zcela neobyčejnou krásou svatosti, zvěstující anděl podle Božího příkazu pozdravil nazaretskou Pannu jako "milosti plnou" (srov. Lk 1,28); na to ona odpověděla nebeskému poslu: "Hle, služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova!" (Lk 1,38). A tak se Maria, Adamova dcera, souhlasíc se slovem Božím, stala Ježíšovou Matkou. Neposkvrněná žádným hříchem přijala celým srdcem spasitelnou Boží vůli a zcela se zasvětila jako Pánova služebnice osobě a dílu svého Syna. Pod jeho vedením a spolu s Ním se s milostí všemohoucího Boha dala do služeb tajemství vykoupení. Proto svatí Otové oprávněně usuzují, že Maria nebyla pouze pasivním nástrojem v rukou Božích, ale že spolupracovala na lidském spasení dobrovolnou vírou a poslušností. Proto sv. Irenej říká, že Ona "poslušností se stala příčinou spasení pro sebe samu a pro celé lidské pokolení". Z toho důvodu vícero dávných Otců ve svých kázáních rádi tvrdí se sv. Irenejem: "Uzel Eviny neposlušnosti rozvázala Mariina poslušnost; co svázala Eva panna nevěrou, to rozvázala Panna Maria vírou." A v dalším porovnání s Evou nazývají Marii "matkou žijících". Přitom častěji tvrdí: "Skrze Evu přišla smrt, skrze Marii život.""    [27]Už velmi dávno, i když to učil výslovně až sv. Ambrož, byla Maria chápána jako typ, jako předobraz Církve a Církev jako její obraz. Povaha předobrazu se uskutečňuje v dimenzi mateřské plodnosti a panenské neporušenosti. Mariino mateřství se s ohledem na jejího Syna Ježíše rozšiřuje v církevní tradici, zvlášť u sv. Augustina, na duchovní mateřství, týkající se všech věřících.    V konstituci Lumen gentium, čl. 53, se o tom říká:    "Vždyť Pannu Marii, která při andělském zvěstování přijala Boží Slovo do srdce i lůna a přinesla na svět Život, uznáváme a uctíváme jako pravou Matku Boží a Vykupitelovu. S ohledem na zásluhy svého syna byla vykoupena vznešenějším způsobem a je s Ním spojena úzkým a nerozlučným svazkem. Dostalo se jí té nejvyšší úlohy a hodnosti - být Matkou Božího Syna - a proto i milovanou dcerou Otce a svatyní Ducha Svatého. Tímto vynikajícím darem milosti značně převyšuje všechna nebeská i pozemská stvoření. Je však zároveň v Adamově potomstvu spojena se všemi lidmi, kteří mají být spaseni, je přímo "matkou údů (kristových)…, protože s láskou spolupracovala na zrodu věřících v Církvi, kteří jsou údy této Hlavy". Proto se i uctívá jako nejvýznamnější, vynikající, úplně jedinečný úd Církve, jako její předobraz a nejosvědčenější vzor ve víře a lásce, a Katolická církev, poučená Duchem Svatým, jí prokazuje dětinnou oddanost a lásku jako vřele milované matce."    Druhý vatikánský koncil se vyhnul výrazu "Matka Církve". Oproti tomu ho papež Pavel VI. v závěrečné řeči na konci 3. zasedání Koncilu použil, a potom v kázání, které přednesl v bazilice Santa Maria Maggiore 21.11.1964. Před Koncilem nehrál tento výraz žádnou mimořádnou úlohu, používal se bez dokonalejšího vysvětlení při kázáních i v teologii. Je obrazem, podobenstvím a objasňujícím symbolem, který má dvojí vysvětlení podle dvojího chápání Církve:    1. Církev interpretovaná jako společenství, které existovalo před každým jednotlivcem. Maria je Matkou Církve, protože porodila Hlavu, která dává život i existenci celému společenství, a protože svým účinným orodováním (přímluvami) provází život společenství.    2. Církev chápaná méně šťastně jako hierarchicky uspořádané množství jednotlivých věřících. Maria je Matkou Církve chápané spíše z individuálního hlediska, protože se účinně stará o spásu každého jednotlivce.[28]    Druhý vatikánský koncil uvádí v dogmatické konstituci Lumen gentium následující texty:    "Toto Mariino mateřství v řádu milosti trvá ustavičně od tehdy, kdy dala při zvěstování svůj věrný souhlas, ve kterém neochvějně setrvala pod křížem, až dokud se nezavrší věčná spása všech vyvolených. Neboť ani po svém nanebevzetí neustala v tomto spasitelném poslání, ale svým mnohonásobným orodováním nám i nadále získává dar věčného spasení. S mateřskou láskou se stará o bratry svého Syna, kteří ještě putují a nacházejí se v různých nebezpečích a úzkostech, dokud se nedostanou do blažené vlasti. Proto se Panna Maria uctívá v Církvi jako Orodovnice, Ochránkyně, Pomocnice a Prostřednice. To je však chápáno takovým způsobem, který nic neubírá ani nepřidává k hodnosti a účinnosti Krista, jediného Zprostředkovatele. (…)    Toto podřízené Mariino poslání Církev neváhá vyznávat, neustále ho zakouší a doporučuje ho lásce věřících, aby se díky této mateřské pomoci úže spojili s (jediným) Zprostředkovatelem a Spasitelem."[29]    "Nuže i Církev, která kontempluje její tajemnou svatost, následuje její lásku a věrně plní Otcovu vůli, se stává matkou tím, že věrně přijímá slovo Boží; neboť kázáním a křtem rodí pro nový a nesmrtelný život dítky počaté z Ducha Svatého a zplozené z Boha. A je i pannou, která zachovává neporušenou a čistou věrnost svému Ženichovi; a následujíc Matku svého Pána, mocí Ducha Svatého setrvává v panensky neporušené víře, pevné naději a upřímné lásce."[30]    Jen všechna tato označení dohromady dávají úplný obraz o Církvi.    Jako závěr k tématu "Církev - mystické tělo Kristovo" zkusíme zopakovat, jakou že to Boží stopu představuje. S Církví jako nepřehlédnutelnou stopou ve světě jsme se setkali hned na začátku v části 1-1 a s hierarchickou strukturou v části 7-7; nyní jako s mystickým Kristovým tělem. V některém z věřících by mohl vzniknout, že jde jen o nějaké teologické traktáty nebo spekulace anebo o popisné údaje, týkající se Církve jakoby zvenčí.    Zde jsme chtěli nabídnout možnost ztotožnění se s Církví, se sebereflexí vlastního vztahu k ní. Neexistuje Církev, na kterou bychom se jako věřící mohli dívat jako na nějaký cizí předmět nebo společnost zvenčí. Každý z nás je její nedílnou částí, která je na ni jako na Kristův vinný kmen naroubována, každý z nás se v ní má identifikovat: nalézt sebe, své místo a svůj úkol, který mu Bůh v tomto mystickém těle svěřil. Každý v ní má místo, svůj domov; jen ti ne, kdo se úmyslně a chtěně od těla oddělí.

[1]	"Jan Pavel II. přiletěl potřetí do Chorvatska" http://www.radiovaticana.cz/archiv/zpravy03/06/05.htm
[2]	"Svatý otec blahořečil první Chorvatku" http://www.radiovaticana.cz/archiv/zpravy03/06/06.htm
[3]	"Svatý otec navštívil diecézi Djakovo-Srijem" http://www.radiovaticana.cz/archiv/zpravy03/06/07.htm
[4]	"Skončila stá apoštolská cesta Jana Pavla II." http://www.radiovaticana.cz/archiv/zpravy03/06/09.htm
[5]	http://tisk.cirkev.cz/art/clanek.asp?id=4117
[6]	"Cyrill and Methodius"; http://home.pages.at/tamb/english/language.htm#missionaries
[7]	ECCLESIA DE EUCHARISTIA, Encyklika Jana Pavla II. biskupům, kněžím a jáhnům, zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o eucharistii a jejím vztahu k církvi ze 17.04.2003, Kapitola 3 (text ČBK)
[8]	Č. 857.
[9]	Tamtéž.
[10]	Tamtéž.
[11]	Srov. KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, list Sacerdotium ministeriale (6. 6. 1983), III, 2: AAS 75 (1983), 1005.
[12]	II. VAT. KONCIL, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 10.
[13]	Tamtéž.
[14]	Srov. Instituio generalis. Editio typica tertia, 147.
[15]	"In persona Christi" - II. VAT. KONCIL, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 10 a 28; dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 2.
[16]	"Služebník oltáře jedná "in persona Christi" jako hlava, jež obětuje ve jménu všech údů" : PIUS XII., encyklika Mediator Dei (20. 11. 197-47): AAS 39 (1947), 556; srov. PIUS X., apoštolská exhortace Haerent animo (4. 8. 1908): Pii X. Acta, IV, 16; PIUS XI., encyklika Ad catholici sacerdotii (20. 12. 1935): AAS 28 (1936), 20.
[17]	Apoštolský list Dominicae Coenae (24. 2. 1980), 8: AAS 72 (1980), 128-129.
[18]	KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, list Sacerdotium ministeriale (6. 8. 1983) III. 4: AAS 75 (1983), 1006; srov. IV. EK. LATERÁNSKÝ KONCIL, kap. 1, konstituce o katolické víře Firmiter credimus: DS 802.
[19]	II. VAT. KONCIL, dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, 22.
[20]	Apoštolský list Dominicae Coenae (24. 2. 1980), 2: AAS 72 (1980), 115.
[21]	II. VAT. KONCIL, dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 14.
[22]	Tamtéž, 13; srov. Kodex kanonického práva, kán. 904; Kodex kánonů východních církví, kán. 378.
[23]	II. VAT. KONCIL, dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 6.
[24]	"Jan Pavel II. ukončil svou 101. apoštolskou cestu"; http://www.radiovaticana.cz/archiv/zpravy03/06/23.htm
[25]	Daniel Herman: "Papež bude udělovat pallia" http://tisk.cirkev.cz/art/clanek.asp?id=4232

obsah | předchozí | další
pointer_____________________________________________________________________________________