****
Hodný strážce
Na jednom ostrově obsluhoval maják velmi hodný a ústupný chlapík.
S každým chtěl vycházet dobře a prostě neuměl říct ne.
Každý měsíc dostával z královských zásob láhev vzácného oleje,
aby měl čím plnit strážnou lampu.
Jednou zrána přišla za strážcem majáku stará vdova.
„Ulej mi kapku oleje,“ prosila ho. „Blíží se výročí smrti mého muže,
musím mu zapálit věčné světlo, aby jeho duše spočívala v míru.“
Strážce jí ulil oleje a vdova zajásala: „Ach, ten náš strážce,
ten má srdce ze zlata!“ V poledne přišel za strážcem majáku soused.
„Příteli, že mi dáš kapičku oleje? Musím naolejovat své stroje,
jinak bych dnes přišel o výdělek.“ Dostal svou sklenku oleje
a nadšeně strážce majáku objal: „Vždyť já věděl, že jsi kamarád!“
K večeru přiběhla mladá matka a moc naříkala:
„Mé dítě, mé drahé děťátko se spálilo a křičí! Prosím tě, ulej mi oleje
a já mu budu mazat bolístku!“ také jí strážce odlil vzácný olej.
Žena mu vroucně políbila ruku:
„To je ale štěstí, že tu hlídá maják někdo tak hodný jako ty!“
Potom v noci přišla strašná bouře.
Strážce spěchal na maják rozsvítit lampu.
Ale oleje už bylo sotva na dně. Lampa zhasla.
Loď se stovkami lidí na palubě narazila do skal a všichni utonuli.
Nikde v celém širém světě nebyl tak hodný strážce.
časopis Nezbeda
****
Zlaté stanové kolíky
Jeden poustevník, jehož radostí bylo odříkání a naděje v posmrtný ráj,
potkal jednou knížete tak bohatého, že to předčilo vše, co kdy spatřil.
Stan šlechtice, jenž kvůli odpočinku tábořil za městem,
byl z drahocenných látek, a stanové kolíky z ryzího zlata.
Poustevník, zvyklý kázat askezi, zaplavil knížete přívalem slov
o nicotnosti pozemského bohatství, o marnivosti
zlatých stanových kolíků. Jak věčná a nádherná jsou proti tomu
poutě na svatá místa! A kolik štěstí je v odříkání!
Kníže vážně a zamyšleně naslouchal,
potom uchopil poustevníkovu ruku a promluvil:
"Tvá slova mě zasáhla, pojď se mnou, příteli,
a provázej mne na cestě do svaté země."
A aniž se ohlédl, bez peněz i bez koně se vydal kníže na cestu.
Užaslý poustevník pospíchal za ním: "Pane! Je-li tomu tak,
počkej na mne, přinesu si rychle svůj poutnický plášť."
Kníže odpověděl s úsměvem:
"Zanechal jsem zde své bohatství, koně, zlato, stan, sluhy
a všechno, co jsem měl, musíš se ty vracet zpátky kvůli plášti?"
"Pane," divil se poustevník, "vysvětli mi, prosím, jak tu můžeš
nechat všechny své poklady a vzdát se i svého knížecího pláště?"
Kníže odpověděl pomalu, ale pevným hlasem:
"Zlaté stanové kolíky jsem nechal zarazit do země,
ne však do mého srdce!"
Nossrat Peseschkian, Kupec a papoušek
****
Pohled vzhůru
Jeden beduín byl pronásledován divokými nepřáteli.
Prchal před nimi, až se dostal do míst, kde poušť přecházela
do krásné krajiny plné rozeklaných skal. Stale běžel, až se mu konečně zdálo,
že už neslyší klapot kopyt koní svých nepřátel, kteří ho pronásledovali.
Už nemohl dál, vydal ze sebe všechno.
Pochopil brzy, že v hrozivě vypadajících skalách zabloudil.
Když tu si všiml, že ve srázu je vyšlapána uzounká stezka.
Vydal se po ní a za chvíli se ocitl před vchodem do hluboké a tmavé jeskyně.
Velmi opatrně postoupil na okraj a nahlédl dovnitř.
„Pojď dál, bratříčku." Vítal ho hlas plný vlídnosti ho povzbudil.
V polostínu jeskyně zahlédl beduín poustevníka, který se modlil.
„Ty tu žiješ?“ otázal se beduín. „Jistě.“
„Jak dlouho to děláš, že můžeš přežít sám na tomto místě, tak chudý,
"Poustevník se usmál. „Nejsem chudý. Vlastním velké poklady.
„Kde?“ zeptal se překvapeně beduín.
„Podívej se tam.“ Poustevník ukázal na malou skulinu nahoře
ve stěně jeskyně a zeptal se: „Co vidíš?“
„Nic." „Opravdu nic nevidíš?“ zeptal se poustevník.
„Vidím jen kousíček nebe.“
„Kousek nebe - a tobě se nezdá, že je to úžasný poklad?"
autor neznámý
****
Vidím Ježíše
Když jsem žil mezi Zuly v Údolí tisíce pahorků, seznámil jsem se také
s jedním velmi starým černochem, jmenoval se Khumalo.
Měl pět žen a byl náčelníkovým poradcem. Byl mi velmi sympatický
a myslím si, že i já jemu, že mě měl rád.
Opravoval mou zulu řeč, moc se mu líbil můj oblátský kříž.
Často jsme rozmlouvali o Bohu a Ježíšovi, který byl pro něj hrdinou,
vždyť' se nechal ukřižovat za druhé, a přitom byl nevinný.
Vykládal jsem mu jednou, že Pan Ježíš nám slíbil, že si pro nás přijde,
abychom byli tam, kde je on - v nebi. To se mu strašně líbilo
a ptal se mě, jestli si přijde i pro něj. Neřekl jsem, že ne,
ale vysvětlil jsem mu, na čem záleží. Jak žije, jak byl spravedlivý
ke svým ženám. Kdyby měl jen jednu, dávno bych ho pokřtil.
Snad jsem ve svém životě opravdu nepotkal jiného člověka,
který by tak toužil být pokřtěn a vidět Ježíše Krista.
Vrátil jsem se jednou domů z misijní stanice a kuchařka mi říká,
že můj starý přítel Khumalo chce, abych k němu co nejdřív přišel,
prý ví, že umírá. Když jsem přijížděl k vesnici, kde žil,
před jeho chýší a pěti dalšími tancovalo a zpívalo mnoho černochů
na znamení přicházející smrti. Seskočil jsem z koně
a vešel do jeho příbytku. Ženy seděly opřeny zády o zeď,
on ležel uprostřed na slaměné rohoži. Když mě uviděl, s velkou nadějí v očích
ke mně vztáhl ruce a promluvil: „Otče, pokřti mě, já chci vidět Ježíše.“
Požádal jsem o vodu, pomodlil jsem se nad ním a pokřtil ho jménem Ježíš.
Po tváři se mu rozlila taková spokojenost, kterou nedokážu popsat.
Za malou chvíli zemřel, s krásným úsměvem, s pootevřenýma očima
jakoby mi chtěl říci: „Mám radost, vidím Ježíše.“
Obraz starého Khumala nosím ve svém srdci.
Smířeného, vyrovnaného, s úsměvem na rtech
a s výrazem radostného očekávání...
Zdeněk Čížkovský, V Africe mi říkali Sípho
****
Kousek mramoru
(Vídeň r.1940, lékař Victor Frankl, židovského původu)
Konečně jsem byl vyzván, abych navštívil konzulát USA
a dal si vyhotovit vízum.
Zarazil jsem se, mám tu nechat rodiče samotné?
Věděl jsem přece, jaký osud jim hrozí:
deportace do koncentračního tábora. Měl jsem jim tehdy říci sbohem
a přenechat je prostě svému osudu? Vízum platilo výhradně pro mě!
Nerozhodně jsem opustil dům, šel jsem se trochu projít a myslel jsem si:
„Není to typická situace, kdy by bylo třeba pokynu shůry?“
Když jsem přišel domů, padl můj pohled na kousek mramoru,
který ležel na stole.„Co to je?“ obrátil jsem se na svého otce.
„To, ach našel jsem to dnes na zbořeništi, kde dříve stála synagoga,
která byla vypálená. Mramorový úlomek je kus desek Zákona.
Jestli tě to zajímá, mohu ti říci, ke kterému z deseti přikázání
se vytesané písmeno vztahuje. Neboť je jen jedno přikázání,
jehož iniciála to je.“ „A sice?“ naléhám na otce.
Nato mi odpověděl:
„Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi …“
A tak jsem zůstal na zemi u svých rodičů a nechal jsem vízum propadnout.
To je příběh o malém úlomku mramoru.
Co v mých knihách není, Victor E. Frankl
****
Matka
Ješua mě bere za ruce a vkládá je do dlaní své matky.
V jejích očích vidím, že Bůh si mě přál již od začátku
a že na mě myslel její pohled byl pro mě něžným obětím.
„Rád bych vás svěřil jednoho druhému.
Jste stvořeni pro to, abyste si rozuměli.
Jí jsem uzdravil dřív: neupadla, protože jsem jí z cesty
předem odklidil všechno kamení.
Proto je tak pěkná a stále mladá!
A také si je blízká se všemi,
kteří se narodí se stejnou infekcí jako je ta tvá.
Je to takové tajné spojenectví.
Když budeš žít v její blízkosti pochopíš to.…“
Daniel Ange, Raněný pastýř
****
Boží vůle
Kdysi propadl v Indii králův slon šílenství. Řítil se od vesnice k vesnici,
v jeho stopách zůstávaly jen trosky a nikdo si jej netroufal zastavit.
Zrovna v té době se z jedné vesnice chystal vydat na cestu
jistý rádoby asketa. Vesničané se však doslechli,
že po cestě se žene slon. Proto jej varovali, aby neodcházel.
Ten muž se však zaradoval nad příležitostí ukázat nadřazenost své moudrosti.
Vrátil se totiž právě od svého gurua, který jej učil vidět
ve všem boha Rámu. "Vy ubozí nevzdělaní hlupáci!
Ani trochu jste nepochopili, co je to duchovní svět.
Nikdo vám neřekl, že je třeba Rámu vidět v každém a ve všem,
a všichni, kteří tak budou činit, budou pod Rámovou ochranou?
Nechte mě jít. Já se slona nebojím." Lidé poznali, že nemá cenu
se se svatým mužem přít, a tak ho nechali odejít.
Sotva vyšel z vesnice, už tu byl slon, chobotem jej zvedl
a mrštil jím o strom. Asketa začal úpět bolestí.
Naštěstí se bezprostředně poté objevila královská hlídka
a zlikvidovala slona dřív, než mohl toho pomýleného asketu zabít.
Až za mnoho měsíců se ten muž vyléčil natolik,
že se mohl opět vydat na cestu. Namířil si to přímo ke svému guruovi:
"To tvoje učení je špatné. Radil jsi mi, abych viděl Rámu ve všem.
To jsem udělal a podívej, jak to dopadlo."
A vyprávěl mu svoje neštěstí. "Byls hlupák!
Copak jsi nerozpoznal Rámu ve varování vesničanů před slonem?"
Anthony de Melo: Modlitba žáby
****
Zázrak
Moderní člověk směšuje dva rozdílné pojmy:
tajemné ve smyslu podivuhodného a tajemné ve smyslu komplikovaného.
V tom je také potíž se zázraky. Zázrak překvapí, ale je jednoduchý.
Je jednoduchý, protože je to zázrak.
Moc přichází přímo od Boha místo nepřímo,
prostřednictvím přírody nebo lidské vůle.
Zázrak je podivuhodný, protože je v podstatě jednoduchý.
G.K. Chesterton, Otec Brown Nenápadný detektiv prozřetelnosti
****
Neviditelný
Před pár lety jsme se setkali s Alenou, bývalou spolužačkou se školy.
„Tak ty věříš v Boha? A jak víš, že je. Vždyť je neviditelný,ne?“
Opravdu jsem honem nevěděla co říct. Ale pak mě napadlo,
že jsem nedávno na podobnou otázku odpovídala své dceři.
„Viděla jsi nějakou pohádku, v níž se vyskytoval duch?“
Její udivený pohled mě pobídl, abych pokračovala.
„No, tak ducha samozřejmě nevidíme. Nikdo ho nikdy neviděl,
tak ho nikdo nemůže znázornit. Ovšem, že duchové existují,
o tom se v pohádkách nepochybuje. Když na neviditelného ducha
hodíš prostěradlo, uvidíš, jak se ta bílá plachta vytvaruje
podle nějaké postavy, která se pod ní pohybuje.
Takže vlastně ducha vidíš, ale nevidíš. Vidíš, co dělá, nebo kam jde.
„Počkej, počkej,“ zabrzdila mě kamarádka, „přece tím nechceš říct,
že Boha můžeš pozorovat podle nějaké pohybující se plachty?“
„No jasně že ne podle prostěradla,“ smála jsem se sama té představě,
„ale podle něčeho viditelného jo. Boha vidíš v tom, co dělá."
Když se setkáš s nějakou opravdovou velikou láskou,
setkala ses s ním. Když uvidíš nějakou skutečnou nezištnou oběť,
uviděla jsi Boha. Když se tě dotkne nějaká mimořádná čistá
a nevinná krása, dotkl se tě on.“ „No to ale bude dílo lidí, ne?“
správně namítla přítelkyně. „Jo, to máš jako s tím prostěradlem.
Ono samo taky nechodí, to ten duch pod ním.“
„Tím chceš říct, že všechna láska, obětavost, čistota a krása,
co můžeme kolem sebe vidět není z lidí, ale z nějakého
Božího ducha?“ ujišťovala se Alena. „Ano, to si myslím,“
horlivě jsem kývala hlavou. „Tak tomu bych mohla rozumět,
to není tak ujetý, jak jsem si představovala. Hele, řekni mi víc…“
Povídali jsme si až do rána. Alena pak zase odjela domů
v jiném městě, ale včera mi od ní přišla pohlednice se sdělením:
„Dneska jsem viděla zajímavý pohyb prostěradla. Sleduji to.“
Alena
Hana Pinknerová, Hořká čokoláda
****
Vzkaz
Cesta ke kostelu vedla přes celou ves.
Šourala se tudy stařenka, tiše se modlila
a po očku se čas od času podívala na lidi kolem sebe.
„Nevychovaná mládež… opilci jedni… že jí není hanba,
nestydě… taková špína… lenoch jeden…“
Raději přidala do kroku, aby jí pohled na lidi nerušil v modlitbách.
Dorazila ke kostelu, ale dveře byli zavřené.
Zatloukla na ně. Nic. Nedalo se nic dělat.
Pak si povšimla vzkazu připíchnutého na dveře:
„Jsem venku!“
Bruno Ferrero, Osvěžení pro duši
****
Namyšlený admirál
Žil jednou jeden admirál a sloužil na vojenské lodi.
Jednou v noci spatřil v dálce světlo a světelným kódem vyslal
tomuto světlu zprávu: „Uhněte!“ Ale odpovědí mu byla druhá zpráva:
„Uhněte vy!“ Admirál se nedal a odpověděl:
„Jsem admirálem na velké vojenské lodi, nebudu uhýbat,
ale vy uhněte na východ!“ A znovu přišla stejná odpověď:
„Vy uhněte na východ!“ Admirál vyslal další zprávu:
„Vedu flotilu, takže uhněte na východ vy!“
Ale odpověď byla tatáž: „Vy uhněte na východ!“
Admirál se naštval a odpověděl:
„Bez ohledu na to, jestli uhnete nebo ne, já jedu přímo!“
Odpověď zněla: „Dělejte si, co chcete. Já obsluhuji maják!“
Elias Vella
****
O rozladěné kytaře
V jedné uzavřené místnosti se nacházelo pět kytar,
které žily svým obvyklým životem.
Jednou vešel do místnosti muž, vzal do rukou jednu kytaru a začal ji ladit.
Některé struny přitom natahoval a jiné zase povoloval.
Byla to namáhavá práce, při které kytara naříkala bolestí.
Další kytary se velmi bály a hudrovaly na člověka,
který je přišel naladit. Jedné se podařilo schovat se za křeslo.
Muž, který kytary ladil, ale nebral na jejich nářek ohled,
přecházel od jedné kytary ke druhé a ladil je.
Přitahoval a povoloval struny, a tak je všechny postupně naladil.
Nevšiml si však schované kytary. Potom z místnosti odešel
a zanechal v ní čtyři naladěné kytary a jednu rozladěnou.
Jednoho dne vstoupili do místnosti muzikanti, aby vzali kytary na koncert.
Vyzkoušeli je a zjistili, že čtyři naladěné kytary vydávají překrásný zvuk.
Ale když vzal muzikant do ruky pátou kytaru,
uslyšel příšerný zvuk podobný žabímu kvákání. A tak nechal kytaru stranou.
Rozladěné kytary se zmocnila hluboká deprese a začala naříkat
nad svým osudem: „Ach, já nešťastná, jsem jediná, kterou vynechali.
Celý svůj život jsem byla nešťastná, vždycky mě jen odmítali a odstrkovali.“
A reptala na každého, protože k ní byli všichni zlí.
Elias Vella
****
Lokomotiva
Stalo se to před lety na trati Brno-Havlíčkův Brod.
Někde nad Tišnovem se odpojilo několik vagónů
a stále větší rychlostí se řítily k Brnu.
Byla proti nim vyslána lokomotiva,
ale když se k nim přiblížila na určitou vzdálenost,
najednou zastavila a pak jakoby před nimi začala utíkat.
Když s těmi vagóny vyrovnala rychlost, začala zpomalovat
až se jí podařilo vagóny zbrzdit a zastavit.
Všechno se obešlo bez škody nebo ohroženi lidských životů.
Podobně jako ten moudrý strojvůdce bychom měli řešit
naše problémy i my. Někdy jednáme jako lokomotiva,
která chce zastavit vagóny proti-silou.
Samozřejmě, že by je taky zastavila, ale skončilo by to katastrofou
a místo toho, aby se jednomu neštěstí zabránilo, došlo by k dalšímu,
ještě většímu. Učme se nejprve ustoupit, pak se vydat s druhým
jeho směrem a sjednoťme se s ním.
Nejen, že ho ochráníme před zlem v něm samém,
ale ve vzájemné dohodě dosáhneme ještě mnohem víc.
Jiří Mikulášek, Stříbrné vteřiny
