****
Trosečník
Loď objevila muže, který léta žil na pustém ostrově.
Námořníci se ho ptali, jak si zachoval zdravý rozum
a on začal vyprávět svůj příběh.
Když už jsem málem šílel ze své samoty,
objevil jsem znenadání lidské stopy.
Neumíte si představit, jak jsem byl nadšený.
Nikdy jsem po nikom netoužil více, než tenkrát
po tom neznámem člověku. Hledal jsem ho všude,
ale marně. Můj neznámý se mi skrýval a já měl pocit,
že přede mnou prchá. Chápal jsem ho, asi se mě bál.
Psal jsem mu proto dopisy a věšel je všude kolem.
„Tomu, kdo tento dopis najde!“ Psal jsem.
„Přísahám, že ti neublížím! Budu ti pomáhat
a stát při tobě v nouzi. Jsem šťastný,
že vůbec existuješ. Chci být tvůj přítel.
Mám tě rád!“ Jenže celé to byl omyl.
Ty stopy byly mé vlastní, chodil jsem po nich
jako blázen celé týdny a byl přitom na ostrově sám.
Když jsem si to přiznal, život už pro mě ztratil cenu.
Vydal jsem se k moři, že se utopím.
A na břehu v písku jsem našel dopis:
„Tomu, kdo tento dopis najde!
Přísahám, že ti neublížím! Chci být tvůj přítel.
Mám tě rád.“ Jak jsem se mohl utopit,
když jsem si slíbil, že budu svůj přítel,
že si budu pomáhat v nouzi?
Byl to ten nejkrásnější dopis, který jsem kdy dostal.
Uvěřil jsem si, že se mám skutečně rád.
Tak jsem do moře neskočil a celý čas té samoty
jsem přežil. Byl jsem si přítelem.
Když se teď vracím mezi lidi, už vím,
že nikdo není doopravdy sám.
časopis Nezbeda
****
Bleší cirkus
Zig Ziglar popisuje podivný způsob,
jakým majitelé blešího cirkusu trénují své svěřence.
Vložíte-li blechy do sklenice od okurek,
okamžitě z ní vyskočí.
Jakpak by ne, vždyť jsou tovynikající skokani.
Trénink tedy začíná tak, že na sklenici dáte víko.
Blechy poskakují, ale hlavičkami narážejí na víčko.
Pozorujete-li je bedlivě, brzy zjistíte něco
neobyčejně zajímavého. Blechy sice dál vyskakují,
ale jen tak vysoko, že se už víka nedotknou.
Cvičitel pak může víko bez obav odstranit.
Blechy sice budou skákat, ale ze sklenice již nevyskočí.
Vlastně to již vůbec nedokáží, protože si zvykly
skákat jen do určité výšky.
Nejsme na tom my někdy
ve svém jednání a myšlení podobně?
Brian Cavanaugh, Kup si los
****
Jeden ze smrtelných hříchů
Ďábel pořádal velkou výroční slavnost,
k níž se shromáždili jeho tajní poslové,
aby podali zprávy o výsledcích
svého rozličného působení mezi lidmi.
Jeden z nich řekl: „Poštval jsem krvelačné šelmy
v poušti na karavanu křesťanů a jejich kosti
se teď bělají v písku.“ „Co na tom, řekl?“ řekl ďábel,
jejich duše byly zachráněny.“
„Přihnal jsem prudký východní vítr,“ řekl druhý.
„Ten se obořil na loď s křesťany a všichni se utopili.“
„Co z toho?“ řekl ďábel,
„jejich duše byly zachráněny.“
„Deset let jsem usiloval o to, abych přiměl
jednoho člověka lenivě zanedbávat vlastní duši.
Konečně se mi to podařilo a ten člověk je náš.“
Tu ďábel zajásal a plesaly hvězdy temnot pekelných.
B. Grahem, Sedm smrtelných hříchů
****
Aleluja
Haniččina maminka zpívá ve farním zboru.
Někdy nacvičuje i doma a Hanka jí pozorně naslouchá.
Slovům sice nerozumí, ale maminčin zpěv zní tak krásně!
Jedno slovo ale maminka stále opakuje.
Je to slovo Aleluja. „Co to znamená - Aleluja?“
zeptala se maminky. „To znamená:
Milý Bože, chválím tě, uctívám tě,“ odpověděla maminka.
„Proto je v tolika písních.“
„A ví ostatní, co to znamená?“ napadlo Hanku.
„Samozřejmě,“ odpoví maminka. „A nejen u nás,
ale po celém světě – ve Francii, Německu, v Rusku
nebo třeba v Americe…Křesťané na celém světě zpívají Aleluja.
Asi za týden k nim měla přijet návštěva z Ameriky.
Hanka s rodiči jela na letiště přivítat tetu Milly a strýčka Jeffa.
Musel dlouho čekat, protože letadlo mělo zpoždění.
Hanka tak měla dost času, aby si letiště pořádně prohlédla.
V hale bylo tolik lidí, hovořili různými jazyky, chodili sem a tam,
čekali u přepážek a seděli v kožených křesílkách.
Někteří byli celý černí a vlasy černé a kudrnaté, nebo měli
oči jako šikmé čárky. Jiní na sobě měli komické barevné šaty,
zvláštní čepice a klobouky. Hanka slyšela, jak spolu hovoří,
ale nerozuměla ani slovo. Ale kdyby řekli Aleluja,
to bych hned slyšela, napadlo ji. Zadívala se na mladou ženu
tmavé pleti. Přistoupila k ní a zkusmo řekla: „Aleluja?“
Žena se na Hanku usmála a odpověděla? „Aleluja!“
Hanka se zaradovala – maminka měla pravdu!
Popošla ke koženým křesílkům, v nichž seděli dva muži
hovořící jakousi neznámou řečí. Byli oblečeni do dlouhých
bílých šatů a měli černé kníry. „Aleluja!“ řekla Hanka hlasitě.
Muži přestali mluvit, rozesmáli se a odpověděli: „Aleluja!“
Hanka zářila. Pomyslela si: když řeknu Aleluja, všichni mi rozumí,
je to jako kouzelné slovíčko. Rozběhla se halou a křičela
na všechny strany: „Aleluja, Aleluja!“
„Tiše, tady nesmíš křičet,“ zastavila ji maminka.
Ale ostatní lidé se bavili – otáčeli se za Hankou, smáli se na ní,
mávali jí a odpovídali: „Aleluja, Aleluja!“ Jeden mohutný pán
dokonce začal zpívat stejnou píseň, jakou zkouší maminka se sborem.
Přezpíval třikrát Aleluja a dal Hance čokoládu.
Ta z toho byla v šoku, jak je možné, že jedno také slovo působí,
že se lidé stanou tak laskaví a přátelští?
Později, když konečně letadlo s tetou a strýčkem přistálo,
odcházeli všichni letištní halou k parkovišti.
Jedna paní se na ně usmála a řekla: „Aleluja!“
„To patřilo určitě tobě, pohladil tatínek Haničku po vlasech.
Teta se strýcem se podivili: „To je nějaký nový pozdrav?“
„Ano, to je pozdrav naší dcery,“ vysvětlila maminka.
„Ten je opravdu mnohem hezčí než dobrý den
nebo nashledanou. To by mě zajímalo, jestli bys lidi
dokázala přimět, aby ho začali používat!
„Budu to prostě zkoušet,“ usmála se Hanka.
****
Boží slovo
Boží slovo, ať už je napsané či vyslovené,
můžeš připodobnit k zrcadlu.
Z duchovního hlediska je „oko“ tvé duše rozumem
a svědomí duchovní „tváří“.
Jako nemůžeš bez pomoci zrcadla nebo druhého člověka
vědět, že máš na tváři špinavou skvrnu,
stejně tak z duchovního hlediska není možné
pro duši oslepovanou svými mnohými hříchy
uvidět špinavou skvrnu, kterou má na svém svědomí,
aniž by četla Boží slovo nebo mu naslouchala.
Oblak nevědění
..dávám ti dar
Jednou se stalo, že dvě starší sudičky
se nějak hloupě pohádaly a začaly si dělat naschvály.
Jedna řekla bílé - druhá hned musela říct černé.
Jedna řekla ano - a druhá řekla ne.
Narodilo se děťátko. Je noc, všechno spí...
Vtom se nad kolébkou zamihotá bílá záře
a už jsou tu tři napolo průhledně postavy.
První vztáhne ruku nad děťátko:
„Dávám ti radostný a smysluplný život.“
Druhá honem taky vztáhne ruku:
„Dávám ti život smutný a beze smyslu.“
Třetí sudička, jediná, která si zachovala zdravý rozum,
s hrůzou vidí, co to ty dvě tropí.
Vždyť to by se to dítě snad muselo zbláznit!
A jestli s tím nepřestanou, to se zblázní celé lidstvo.
Jenže ani ona nemá tu moc zvrátit, co už sestry řekly.
Horečně přemýšlí, až konečně dostane nápad.
Vztáhne ruku nad kolébku:
„A já ti dávám dar svobodné vůle,
které z těch dvou chceš uvěřit.“
časopis Nezbeda
